VII. Zašum mi v ochlad, jaré doubí,

Zašum mi v ochlad, jaré doubí,

a, půdo, měkni, mechem poseta,

co pták, to notuj z ňader hloubi –

kdo vchází k vám, jest každý poeta.

Myšlenky jako jiskry skáčí

a duše velikosti do kořán,

přede mnou krás, div srdce stačí,

svět starý za mnou mládím obetkán.

A kvítek jako víla v snění,

tajemnou věštkou každá šedá snět,

a laňky vzdušné, bez prodlení –

jak velká píseň celý kolem svět.

A sestersky mne větev hledá,

má hlava jako věnci poseta,

mé oko září, prs se zvedá:

kdo vchází k vám – jest každý poeta.