VII. Zda víš, že miluji tě? Ó, víš jistě,

Zda víš, že miluji tě? Ó, víš jistě,

to vždy ví žena! Čítá v našem zraku

i v srdci, duši, nechť se halí v mraku,

jak v otevřené knihy jasném listě.

Ty víš! A tiše sedíš na svém místě,

svou podáváš mi ruku bez rozpaku,

žertuješ, mému posmíváš se žáku –

tak přátelství, ne láska, mluví čistě.

Zdám stár se ti? Což nevidíš, co žáru

v mém srdci hoří, ký tam oheň mladý?

Což stárne ten, kdo tvoří, živ jen jaru?

Či chud jsem? Není lampou Aladdina

mé umění a já duch její tady?

Kyň, skvostů sta do tvého snese klína.