VII. Že šedivím, praví váš veselý smích?

Že šedivím, praví váš veselý smích?

Teď vidíte, co že je z boje,

jejž s ledovým svádělo rozumem

si horoucí srdce moje

na hranatém živobytí!

Ach potlouklo! Šedivý hlavy lem –

to není snad staroby měkounký sníh,

to stopy jsou krupobití.

Ba – bylo to jako tam na horách!

Žár od jihu k výši se plazí

a z půlnoční druhé zas strany

se ledový vítr zvedá,

až ve výši u skalní hrany

vír v mlhový oba se srazí –

pak sypou se kroupy jak bohatý hrách

a mžikem je hora šedá.