VII. ZKOUŠKA.

„Cokrát jsem se tebe ptal,

vždy jsi mlčela,

snad že jsi se za chudého

synka styděla.

Toč se proto černý kůň,

cinkni podkovou,

nestojím já o panenku

takovou, takovou.

U okénka postála,

v dálku hleděla,

s vyšívaným bílým šátkem

k skalce běžela:

„Och, bláhový synečku,

kynu za tebou

a tři křížky do hlubiny

dělám před sebou.“

Zahlaholil černý les,

syneček se smál,

u panenky na té skalce

kde nic, tu nic stál.

Vzal jí bílý šáteček

a ji v náručí:

„Tak se mnohá, má panenko,

lásce naučí.“