VII. Žlutým listem zadumčivá

Žlutým listem zadumčivá

jeseň již se k sklonu chýlí;

brzo nad tvým růvkem zvedne

ze sněhu se domek bílý.

Nad ním jasné mrazné noci

dálnou třpytnou výši zklenou,

štědrý večer tiše vkročí

v tvoji jizbu zasněženou.

Vejde jako smilování,

odstoupí však v koutek plaše:

pod sněhem mu vstříc se ozvou

žhoucím tlukem srdce naše.

Vánoční strom upomínek

třpytné větve vstříc mu schýlí –

láska, jaké v světě není,

ozáří tvůj domek bílý...