VII. ZNEPOKOJENÍ.

Šli tudy dva a zpívali,

do korun stromů se dívali.

Bylo krásné odpoledne.

Nejmladší lístky v ruce brali,

hladili je, odkládali.

Smích jejich růžemi voněl.

Tu ztichl les. I já jsem ztich’.

Odepiat od všeho – jejich smích

plavil se široko světem.

Vonivou vlnou zabral vše

a zatopil. To poznavše,

hluboko zvážněli oba.

Nějaký krásný smutek blýská,

nějaký smutek, po němž se stýská,

tuláku, srdci mému.

Něco je nad to, co znám a vím.

Snad se mi smíchem růžovým,

snad v smutku krásy zjeví.