VII. ZPĚV.

U dvora to skvostně vypadalo,

Se všech stran se hostů hnalo,

Množství rozličně barevných ptáků,

Množství malých a velkých pěšáků

Ve dne, v noci pospíchali,

By se tomu spolku přimíchali;

Nebo tam se jedlo, pilo, hrálo,

Milovalo, tancovalo,

Troubilo a bubnovalo,

Až se to po vlasti rozléhalo;

Oku, slechu a všem smyslům milo,

Jak se tamo světačilo;

Co si srdce jen žádalo,

Každému se předkládalo. –

Ferina však doma čuměl,

Klukov hrad ho kreje.

Nebo tomu porozuměl,

Odkud na dvoře juž vítr věje.

Netoužil on po nádherném kvasu,

Hříšně prý by se vyrazil,

Jsa na pouti a v kajícím času,

Žaludek by též si tam pokazil.

„Chystají tam pro mne jídlo divné,

Mně by jistě bylo nezáživné;“

Tak rozjímal Kulíšek u sebe,

Potom řekl: „Lepší jest pro tebe,

O samotě na čekanou jíti

A dle obyčeje otcův žíti.“

Potom si na známou cestu vyšel,

Odkud štěbetat a kdákat slyšel. –

U dvora se všecko dobře mělo,

Veselo to od zdaleka znělo.

Nad radostí král zas radost míval,

S pavlače se na tu melu díval;

Osmý den už právě minul,

Za královským stolem panstvo sedí,

Vesele si pijou, jedí,

Velmi prudko čas jim plynul.

Králík vstoupí najednou do sálu,

Maje chlupy krví spečetěné,

Sem tam rány rozšklebené,

Nevyhlížel, jak by šel do bálu;

Před králem se truchlivý postavil

A plačtivým hlasem pravil:

„Vyslyšte mne, pane milostivý,

Slyšte vy mne, páni stavové,

Kteří zde z štědrosti králové

Vesele a nádherně jste živi;

Ach, ač mnoho lotrovství vy znáte,

Také, jak Kulíšek skutil,

Podobné v paměti neshledáte.

Poslušen já vašemu pozvání,

Šel jsem včera ráno za klekání

To ku hradu Kulíškovu;

Ach, ten úkol denní mi pokazil.

On před brankou jako poutník seděl,

Jak se zdálo, na růženec hleděl;

Já se obával ho vytrhnouti,

Chtěl jsem ticho přeběhnouti;

Aj, tu kvapně se hned za mnou hnal,

Myslel jsem, že má na vás posílku.

Počekal jsem ve příkopě chvilku,

On mne po zbůjnicku hned uchytil,

Všechny zuby do mne vtlačil,

Pařáty jsem za ušima cítil,

Zrak se mi zamračil,

Pak mě bez svědomí k zemi vrhne.

Myslel jsem, že hlavu mi utrhne,

Ale chvála Pánu Bohu,

Že mi dal tak lehkou nohu;

Vymrsknuv se šťastným to outěkem,

Zachoval jsem se před jeho vztěkem.

Malý kopeček mi přeje,

Strach mi rychlosti dodává,

Zbůjník za mnou pozadu ostává,

Ale strašně za mnou kleje,

Přisahal, až zpátky půjdu,

Jeho zoubkám že neujdu;

Já však na to nic neříkal,

Ticho cestou jsem utíkal.

Ach, jen hleďte na mé bídné tělo,

Úško pravé pryč mám, v hlavě díru.

A to se tak díti smělo

V čas rozkázaného míru!

Smělost ta každého sráží,

Vydati se na takovou cestu,

Kde se tento lotr opováží

Loupit, vraždit a bez trestu;

A kde vážnost královského slova,

Když ho hyzdí drzost Kulíškova?“ –

Ještě však tu samou dobu

Sotva zkončil svou žalobu,

Korák havran přišel smutný,

Zajikavým hlasem pravil:

„Pane, ach, mě čin ukrutný

Životní radosti zbavil,

Nikdy ránu tu nezhojím,

Puknutí se srdce bojím:

Já a žena ma Koráčka vrána

Vyšli jsme pospolu časně z rána,

A to dle našeho obyčeje

Po zvorané brázdě si chodíme;

Víte, že my zrnku neškodíme,

Po červách jen zobák reje. –

Aj, tam leží natažený

Kulíšek jak usmrcený,

Bělek v očích vyvalil,

Jazyk z huby vyplazil,

Zkrátka, tuhým se být zdál;

Já tu zvědavě přikročím,

Nevěře svým vlastním očím,

Pak jsem smutně zakrákal:

„Jak, jak se ti takto stalo,

Jaké tebe neštěstí potkalo?“ –

Moje paní také naříkala:

„Ach, ach, Kulíšku, chuďase!

Dokonals ty v krátkém čase!“

Pak se jeho sem tam dotýkala,

Zdažli by přec život znamenala,

By nějakou pomoc obstarala.

Ach, jak tak obchází v smutku,

Přišla blízko mu pod hubu,

Bez nadání lotrovského skutku

A ostrého Kulíškova zubu. –

On ji chmatne za nevinnou hlavu,

Krk jí utrhnul zuřivou chutí. –

Ach, já vypovědět nejsem v stavu,

Jaké pro mne to leknutí!

Ouvé, ouvé, jsem bědoval,

On však špatně mě litoval,

Ale ve svém zhoubném vztěku

Také po mně lapal; já obratný

Zachoval jsem se v outěku,

Outok jeho byl neplatný.

Já sic celý jsem na stromě seděl,

Však považte, jak mi bylo,

Jaké hoře srdce mé cítilo,

Když jsem na Kulíška hleděl,

Jak on ženu mou udávil,

Jak ji před mou tváří strávil;

Tak mu ubohá chutnala,

Že z ní ani kostka neostala.

Kdyby bylo šlo po jeho hladu,

Šest by jich byl snědl dle pořadu,

Až i z prachu krev načisto

Vylízal ten šelma lakomý,

Lehko, jak by neměl svědomí,

Zanechal to zrádné místo;

Mně však smutek odjít nedal,

Drahé ostatky jsem hledal.

Ach, ta dušebolná sbírka!

Ač ouzkostně všudy bádám,

Nenašel jsem nežli tato pírka,

Která k soudu zde předkládám,

Aby při právném potazu

Sloužila Vám ku důkazu.

Smilujte se, spravedlivý pane,

Ať se zbůjníku dle viny stane,

Nebo, když se vinník netrestává,

Soudci pověst zlá nastává;

Věru, ledaskdo by řekl na to:

Ten, kdo v ruce meč má zákonu,

Ten má společnosti státi za to –

Jen by Vám to neslo ouhonu.“

Tak před stolcem zeměpána

Žalovali Břešťálek a vrána.

Král se nad tím velmi pozlobí

Řka: „Já přisahám u svých pazourů,

Trestat budu Kulíškovu zpouru,

Kterou on můj zákon hanobí.

Vypravil jsem kluka k pouti,

By donesl z Říma rozžehnání;

Arci, tak se odjakživa stává,

První nejsa, poslední nebudu,

Kdo se slovu ženy své poddává,

Padne z bludu do nesnadných trudů.

Chyba ale rozum plodí,

Pádem ctnost svou sílu tuží,

Bolestí se slabost zmuží;

Protož ve milosti žádám

Proti tomu spolčit se nekloudu.

Za povinnost každému ukládám

Dbáti, ať se kluk přivede k soudu,

Škodit chci Kulíšku v každém oudu.“ –

Aj, toť Zubíkovi milo k sluchu

Slyšet z huby krále to samého.

S Mroulíkem si pomysleli v duchu:

„Dojdem takto konce žádaného,

Pomsta naše se podaří.“ –

Ale nahlas mluviti se báli,

Nebo bylo viděti na králi,

Jak se hněv mu v srdci vaří.

Královna přistoupíc líce hladí,

Prosíc: „Drahý manželi a pane,

Duste zlost, ať náhle nerozplane.

Náhlá zlost rozumu špatně radí,

Jazyk k přísaze hned připravený

Víře posvátné překáží;

Kdo je nad jinými postavený,

Pilně před soudem ať slova váží. –

Mimo vše to, bez potazu,

Jakých máte, pane můj, důkazů,

Že ty podotknuté viny

V pravdě Kulíškové činy? –

Často vlastní hříchy obaluje,

Lstivě kdo jiného obžaluje;

Obojí se vyslyš strana,

Ať je oboum zakonní obrana.

Myslím, kdyby on přítomný,

Že kdo nejšíř tlamu otvírá,

Na chuďasa nejvíc dotírá,

Byl by brzo v slově více skromný;

Arci, nevede vždy život chvalný,

Zavždy maje tváři jinou;

Arci, proud ten bývá kalný,

Ze kterého jeho skutky plynou,

Ale co se rozumu dotýká,

V radě pravé poklady odmyká.

Potom na to račte se ohlídnout,

Že Kulíšek větev šlechty dávné;

Pomyslete, jak je snadno

Jeho zlehčením pobídnout

Vám k odporu příbuzenstvo slavné.

Zdali je to v politice rádno?

Konečně, Vy zavždy panovníkem,

Nač se teda v soudu překvapiti?

Najde-li se opravdu vinníkem,

Můžete ho vždycky ulapiti.“ –

K tomu pan Lupardus hlavou kývá,

Praví: „Úvahou kdo soudí,

Ten od práva lehko nezabloudí.

Ledakoho vyslýcháte,

Proč Kulíška vyjímáte?

Mně se zdá to nejslušnějším býti,

Ať se v soudu veřejně potáže,

Až se vina pořádně dokáže,

Pak rozkažte, co se má s ním díti. –

Milostivé královny též zdání,

Páni nemají co k namítání?“ –

Nato pan Zubík se ujal slova,

Pravě: „Jaký rozum, taká rada.

Zdali hříchův nesmírná hromada,

Co kutívá zloba Kulíškova,

Nových potřebuje soudů?

Aj, kdo neví, jak mu huba jede,

Čert ví, odkud všechno to uvede,

By si naďál z jiných bloudů.

Snadno on sudího za nos vodí,

Všecku vinu se sebe odhodí.

Což se vám, Luparde, vykouřilo,

Co zavěsil králi za bulíka?

Spravedlnost oči zamhouřila,

Šelma sstoupil se žebříka:

K Snadnovíru a pak Bůh ví kady

Král měl hledati poklady,

Tam prý kůpy stříbra, zlata.

Ó, ty šelmo nestydatá! –

Krále na nás podvodně rozzlobil,

Že mne s Mroulíkem zhanobil. –

Však já – teď chci zatím ticho býti,

Ale počkej, až tě budem míti!

Když nevinný, proč nesstoupí

Mezi nás sem, do panského sboru?

Což pak nebyl zván ku dvoru?

On však doma raděj vraždí, loupí.“ –

Král položiv mocnou pěst na čelo,

Sem tam v rozumu přemítá,

Co by se teď státi mělo,

Dobrý konec ať vysvítá.

Pak se k zástupům obrátil,

Pravě: „Páni, nač váháme?

Darmo na dvůr ho čekáme;

Zatím celou zem převrátí;

Konec učiníme jeho davu,

Potřivše mu drzou hlavu.

Ukončivše tuto půtku,

Předejdem mnohému smutku.

Protož všichni věrní mě poslyšte:

Každý zbraň připravte,

Za tři dny od dneška sem pospište.

A tu v vojenský se řad postavte.

Vemte luky, dýky, píky, háky,

Štíty, meče, kladiva, špičáky,

Co třeba k polnímu potýkání,

Neb ku hradu dobývání.

Tak vás před Klukov povedu,

Pravím, zmužile se mi chovejte.

Slávu před očima, kpředu

Hrdinskou statností spějte.

Kdo dle ouřadů mých zprávy

Nejsměleji rámě své napřáhne,

Ten se do novin postaví,

Křížek s mašličkou dosáhne,

Bez tax praedikát rytíře,

Může právem nositi ostruhy,

Bez okolků neplatívat dluhy,

Zkrátka, bude velké zvíře.“ –

„Hurá, do boje!“ všichni volali,

Hlučně své rekovství zjevovali,

A kdo ví, jestli to každý

Milovníkem byl rekovské vraždy. –

Tak se na boj celý sbor usnese,

Samým hlukem Klukov se juž třese.

Uvidíme ale, co se stane,

Jak ta jiskřička rozplane.

Jezovec byl tenkrát též při sněmu,

Nelíbilo však se hrubě jemu,

Co se na synovce strojí;

O to velmi mu nahání,

Že, když pan Kulíšek neobstojí,

Nemá celý rod zastání. –

Pravil k sobě: „Kdy k něčemu přišlo,

Chtěl-li někdo sem tam žalovat,

Lepší slovo, co z úst jeho vyšlo,

Nežli na sta soudci darovat;

Kdo by se byl kdy obránil,

Kdyby on nás nebyl chránil!

Jako med mu z úst to plyne,

Když on celou výmluvnost rozvine,

Po celém však rodu veta,

Zprovodí-li ho se světa.“

Tak si tajně Jezovec naříká,

Cvalem potom na Klukov utíká,

Aby Kulíškovi zvěstoval,

Co sněm o něm rokoval. –

Kulíšek zatím se venku míhá,

Na nějakou pochoutku si číhá;

Právě tamto holoubátka

Chtěly z hnízda vylítnouti,

Křidélka však byla krátká,

Bylo lehounko je uchytnouti.

Právě byl je sotva strávil,

Jak ho potkav Jezovec pozdravil.

Kulíšek se upřímně ho táže:

„Aj, povězte, milý strýčku,

Kdo vám takto spěchat káže?

Má můj osud nějakou zas kličku?“

Jezovec mu na to odpovídá:

„Co se děje, rozum váš předzvídá,

Novina, co já vám nesu,

Ta vás jistě nepotěší.

Ach, já napřed strachem se juž třesu,

Neb v myšlenkách nepřítel vás věší.

Bože, má-li se to státi vskutku,

Tak nevyjdu víc ze smutku;

Ach, já viděl, jak se král rozzlobil,

Kázal, by se všichni ozbrojili,

Proti vám se outočně rojili,

Aby Klukov hrad se dobyl.

Velká síla se vám shlukne tady,

Hleďte, strýčku, časné si porady,

Zubík s Mroulíkem u krále

Více nežli jindy jsou v milosti.

Snadno to usoudit o jich zlosti,

Jak mluví ku vaší chvále.

Zvláště Zubík vám nadává,

Krále k zlobě poňoukává,

Myslí, že ho vejvodství nemine,

Jak náš rod ubohý zhyne.

Mimo to též Břešťálek a vrána

Divné věci na vás žalujou,

Předstoupivše si před zeměpána,

Černou barvou vás tam malujou. –

Jestli tenkráte vás král uchytne,

Nevím, odkud spása vám vysvitne.“

Kulíšek se nato pak usměje,

Pravě: „Když se jiné tam neděje,

Toho se já houby bojím.

Ať si král přisahá s celou radou,

Slovem ať mně, co chtějí, nakladou,

Až osobně přijdu, přec obstojím.

Oni tlachaj’, tlachaj’, hubu derou,

Ale nic si z toho nevyberou.

Věřte mně jen, milý brachu,

Výhost dejte všemu strachu,

Pojďte se mnou, k nám se podíváme,

Ať vás Ermelinka pozdraví,

A co v hospodářství máme,

Ať vám k jídlu připraví;

Bude doma, myslím, pro náš zoubek

Ještě schován nějaký holoubek.

Věřte, já se upřímně přiznávám,

Že pečinky toho druhu

Vždy převelmi rád jídávám;

V pravdě jde mi také k duhu.

Záživná to jest potrava,

Nepotřebná velká nám příprava.

My z holoubka všechno sešupáme,

Každou kostku sekřupáme,

Vždyť jenom jak na ni lízne,

Na jazyku se rozplízne.

Peří také schováváme,

Na lůžka je podstláváme,

Ermelinka dobrá hospodyně,

Všechno v domě spotřebuje;

Jiná žena nejdřív zahazuje,

A pak musí koupit u hokyně.

Zvíme, co nám dá na přivítanou,

Večeři-li bude mít schystanou.

Strýčku, hleďte jídla jen a sklínky,

Jen nečiňte žádné zmínky,

Co váš příchod za novinu nese,

Nebo Ermelinka velmi choulostivá,

O mé zdraví velmi starostlivá,

Po celém se hnedky těle třese,

Když se někdy dovtípí z hovoru,

Že o mně zle smejšlejí u dvoru.

A jak bolně jí ve srdce píchá,

Na mne žaloby jak slýchá!

Každý smutek jí ukrutně škodí,

Píchání a křeče plodí,

Každé maličkosti se vám leká,

Arci, brzo do kouta se čeká.

Nemusí též žena o všem vědět,

Majíc dost co domácnosti hledět.

Zítra spolu půjdeme ku dvoru,

Netrpí pře žádného odkladu;

Na vás doufám mít podporu,

Sám i také najdu si poradu.“

Jezovec odpoví: „Já ostanu

Věrně vám po boku státi,

Statky mé dám pro vaši obranu,

Smrti za vás nebudu se báti.

Jen předstupte před soud směle,

Vina není psána vám na čele,

Tak vás nesmějí odsoudit zrovna,

Musí vás se dříve vyptávati.

Tak Lupardus radil i královna,

Můžete se chytře zastávati.“

Kulíšek mu na to odpovídá:

„Za návěšť vám srdečně děkuju,

Ale duch můj jaksi to předzvídá,

Ano, právě dobrým nosem čuju,

Že tenkrát mé jméno nezohyzdím,

Snad se králi v srdce vhnízdím.“

Jezovec to slyše, rád byl tomu.

Takou rozprávkou vešli do domu,

Kde je paní pěkně přijala,

Co ve špíži měla, podala.

„Blázen, kdo pohrdá holoubkami,

Mezi předními jsou pochoutkami.“

Tak si vespolek svědčili,

Chvilku dobře se bavili;

Však jak sousta dojídali

A Skřoupali měkké kosti,

Lítostně se kolem ohlídali,

Nebo scházelo jim do sytosti.

Skrovnost přílišnou kuchyně

Kulíškovi předhazuje

Ermelinka hospodyně,

Ten však to hovorem zabaluje,

Jezovci na chlapce své okáže,

Otcovskou se radostí ho táže:

„Viďte, to jsou kluci roztomilí,

Hezcí, zdraví, způsobilí?

Jak se Šejdmílek vám líbí?

Šťastnou mě budoucnost slíbí.

Kulíšek, aj, šťastné pacholátko,

Naději též mou nezmaří,

Juž se teď mu sem tam zdaří,

Slepičku lapnouti neb kuřátko,

Běží pro kačenku si na vodu;

Arci, každý den je mám ve cviku,

By dostali chytrý lov do zvyku,

Ku cti to našemu rodu.

Žádný by ten vtip nehledal v kluku!

Arci, jméno děda již ho značí,

Slávě otcův že postačí;

Ano, k řemeslu se mají oba;

Ještě však nepřišla doba,

By si honili na vlastní ruku.

Opatrnost má se bojí,

Ať je mladá krev nesvede,

Mladost bez úvahy jede,

Kde nepřítel tenata svá strojí.

Dlouhý cvik a mozek zralozdravý

Plodí teprv ctnost a způsob pravý.

Brzo psí vztěk nás obklíčí,

Z ostra myslivec naměří,

Nebo oka zlá nalíčí,

Kterým mládež lehko věří.

Až mi projdou ty tři školy,

Znáti naučí se všecky pády,

Pak si lovte po lesu, po poli

A hledejte chytré spády.

Jako bych je viděl v duchu,

Dle bystrého sluchu, zraku, čuchu,

Vyhledávat masovou si stopu.

Jak se kořist pak vyčíhá,

Kvapně se a násilně dostíhá

V neomylném to pochopu. –

Chrtán prokousnou bez křiku,

Chutný protivník se hned zadusí,

Takto malý a prostřední zkusí,

Co má Kulíšek ve zvyku;

Tak to praděd už dělával,

Otec můj i já si tak zahrával;

Tak ať dle starého obyčeje,

Podobně se od potomků děje.

K tomu rod můj má chytlavou hlavu;

Návod můj si lehko v mozek vštípí,

Dál se lehko sám dovtípí,

Co poslouží kořistnému davu.“ –

Jezovec mu na to odpověděl:

„Kýž by každý rovně hleděl

Dítky svoje vychovati,

Mravy jejich pilovati!

Šťastné následky z toho návodu

Radostně se dočekáte,

V stáří podporu získáte,

Oslavu celému rodu!“

Kulíšek praví: „Dobrou hodinku

Pěkně jsme si rozprávěli.

Teď bychom juž na to hledět měli,

Bychom se ulehli k odpočinku.“

Ermelinka s chasou se pomodlí,

Pak jdou na pelíšek připravený,

Každý svého užívá pohodlí,

Zvlášť Jezovec unavený. –

Kulíšek však slabo dřímá,

Často vina vědomá ho budí,

Svědomí v něm strašně hřímá,

Peklo z očí spánek pudí.

Slunce juž paprsky slálo,

Zvědavé, co v světě se událo,

A Kulíšek sedí na svém lůži

V myšlenkách, před sebe zrak opírá.

Radu v hlavě své přebírá,

Jak by zas uchoval svoji kůži;

Více oka k spánku nezamhouřil,

Tak myšlenky v mozku si pobouřil.

Arci, strachu měl, a to nemálo.

Velké rozmýšlení jej to stálo,

Jak by zase moh’ obstáti,

Totiž jak s prospěchem králi lháti.

Netrpělo pak ho víc na seně.

Tak se chudák dobrý trudil,

Proto šel a Ermelinku zbudil

A tak pravil milé ženě:

„Linko! slyšte, nesmím vám to krýti,

Že Jezovec přinesl pozvání,

Abych se odhodlal k dvoru jíti,

Že tam máme něco k vyjednání.“

Ermelinku návěšt ta zarmútí,

Pláčem praví: „Co tě tam zas nutí,

Kde se všechno na tě sápá,

Krvožízeň po tvém hrdle chápá?

Lehko ujede na kluzku noha,

Není radno zkoušet Pána Boha;

Víte, co jste nedávno podstoupil,

Srdce vám juž strachem chřadlo,

Věru, draze byste spásu koupil,

By to třebas ještě lép vypadlo.“

Kulíšek ji však důvodně těší,

Pravě: „Hloupá šelma se jen věší!

Podivně se v světě děje,

Dobře žne, kdo často špatně seje;

V nouzi najdu já si zas poradu,

Tehdy z toho si nic nedělejte,

V krátku budu zdráv zde zas na hradu,

Pět, šest dníků zprávě mé postačí.“

Ona fňuká, slze si utírá,

On ji líbá, k srdci tlačí,

S Jezovcem se pak ubírá.