VII. Zpěv.

Sotva rozednilo se, hned kupcy z lůžka se berou,

A zdaleka svežené zboží hned na trh vyváží.

Otroky na provazech, jak dobytek, do trhu ženou.

Každý popsání své má, na krku pak tabulku s cenou.

Na znamení, že otrokem jest, provaz bez viny nese.

„Hůř nebude!“ mní ten; jiný, „Hůř bude!“ sám sebe straší.

Jozeffovi pak na krk zavěsý šňuru teničkou;

Pilně ho pamatují, nesl vždy hlavu hezky-by vzhůru.

Kde se tržiště drží, ulice jest prostranná, dlouhá.

Táhne se od řeky Nýl, až tam k té bráně polední.

V houfech tam je ženou. By nestala roztrž se žádná,

Tržní poručník velí, jakby každý měl státi pořádně.

Prostředkem se nechá ulice, projíti by mohli

Kupcy domácý také, do domů též skoupené svádět.

Zběhne se ze všech stran divného lid kroje a stavu.

Mihání uvidíš, jako když včel roj se vyvede.

Otroků houf tu stojí, tam dívčice bílé a černé.

Mnohá jest uplakaná; z rukou byla snad vzata milých.

Každá prohlížena jest, neb přivábí mnohé všetečnost;

Mnohý přiběhne jen sem, by provodil své rozpustilosti.

Počne hluk, smlouvání, plácání, vyvolávání.

Ti chyby vystavují a schválně jen otroky haní.

Kupcy zas vychvalují, jak pilen jest, jaktě poslušen:

„Až jen se dobře nají, bude moct vám lámati skály!“

Jest tu takého hluku, neslyšíš že sám slova svého;

Škvěku pak od ženských, že budeš mnít škvěk slyšet sový.

Kdo kupovat upřímně míní, mlčení sy vyžádá;

Otroka prohlíží sám, bedlivě na vše se táže:

„Odkud a z vlasti které jsy ty? jak jsy asy starý?

Zdaž jsy dobře zdravý? nesoužíli tě jaký neduh?

Prácy jakou dělat znáš? zdaž ruční anebo z hlavy?

K čemus učíval kdy se? k otroctví proč jsy tu přišel?

Zdaž kopat, rejt nebo znáš, neb hádat, neb duchy zaklínat?“

Když toho zodpovídá, tu kupcy ho chváliti počnou:

„Dost malé doň neuzříš chybičky!“ tak šáliti znají.

„Jaktě byl vždy trpný, jak mírný po všecky ty časy!“

Ač pro samú mírnost uvidíš zkrvácené prouhy!

Nejdráž kleštěncy prodají se a dobře se mají.

Ti prý líp hodují, než někteří páni domácý.

Všecko se jim svěří, neb z nich jsou správcy domovní

A krásných paniček – rozumí se to – hlídači čestní.

Nejvíc otrokyně jsou v místě tom k politování;

Nesnese kráva ni vůl, na trhu co snést tyto musý.

Ta ubožátka teprv – ó splakalbys, měl bys to spatřit! –

Vše vytrpět musý, co zhejralá lůza provodí.

Odpolou jsou tu nahé, nějaká jen plachta je kryje;

Všecko poslouchat musý, co tlachavý nestuda žvachtá.

Mnohá sy zacpe uši, rukama jiná oči zakrývá;

Předce nesmí ceknout, když ní který nemrava točí.

Však které zhejralé jsou, ty mrzce sy dosti vyvodí;

Samy nabízejí se, by kdo koupil je, zhejrale nutí;

Tam tato dokazuje, stud ztratila, smilně, oplzle;

Zas jiná přislibuje, dělat vše, kdo co káže, ochotně.

Každá okáže, co zná: ta zpívá, ta skáče, ta kejklí;

Tam ta pro hanbu a stud celá zardělá pláče žalostí.

Jozeff pak vše to vidí, „O, jaký mne osud potká!“

Neb posavad žádný z kupců na něho se nezeptal.

Teď nějaký veliký do trhu pán vážně přicházý,

Sloužícý mnozý za ním a podál také otrocy kráčí;

Každý mu ustupuje, před ním se klaní a koří.

On děkuje také všem, dělají ač zřídka to páni.

Vážně sy vykračuje a otroků střídy prohlíží.

Nezdá se koupit koho, jen lituje těch lidí bídu.

Naproti Jozeffovi když přijde, tu zůstane státi;

Od paty jej do hlavy, jak jej-by měl znáti, prohlíží.

Líbí se mu pachole. „Jak zrostlé“ praví, „a jak krásné,

Švíhlé a outlé jak jest, a jeho oko jasně jak svítí!

Vymalovat-by malíř nemohl ty růže na tvářích;

Nikdý tak slíčného neviděl jsem chlapce až posud!

Jaktě ty kadeřavé, ryšavé vlasy pěkně mu sluší.

Býti pořádný se zdá, čistší než otrocy druzý.

Proč není“ k sobě praví, „provazem, jak otrocy, svázán?

Dobré to jest znamení; nemusý snad tuze ho tepat!“

Čím dél’ jej zhlíží, tím víc se mu otrok zalíbí;

Koupit že ho musý, přisáhne při Apisu velkém!

Blíže přistoupiv k němu, hned kupců se, začby byl, táže.

„Dášli na stříbře tisýc, vezmi!“ – Pán sázet je velí.

Spěšně hrabou peníze kupcy, neb se toho bojí,

Aby nerozmyslil se Pán, že koupil ho draze.

Pán ale Jozeffovi za sebou hned jíti přikáže;

Otrokům svým pak, mezy sebe chlapce přijmouti poroučí.

Hned do domu vejdou, jest velký a stráže tam mnoho.

Zůstane pán teprv stát, soukromě se Jozeffa táže:

Odkud by byl, jaké jest mu jméno, v které zrozený zemi?

Proč do otroctví přišel? na podobné táže se věcy.

„Jozeff jest jméno mé, pachole Hebrejské jsem rodem.

V otroctví jsem přišel, od svých bratří zrádně byv prodán.

Ještě stařičký otec můj v zemi jest živ Chananejské,

Kus sy zakoupil kraje, sýdlí tam již dlouho pokojně;

Pastýř ovec jest on, veliká má stáda a tučná.

O, semnou veliká a hanebná stala se zrada!

Otcova bez vědomí mne prodali zůřiví bratří!

Nedbali na slzy mé, otcovu ni zpoměli těžkost!

O, na tobě znamenám, že dostal jsem pána dobrého!

O, kterak jsem potěšen, u tebe že služba mně dána!“

„Zač tebe mám přijmout?“ dí pán, „kým býti sy troufáš?“

„„Zahrady zde zhlížím,““ dí Jozeff, „„y znám hledět kvítí,

Též ovoce štěpovat, s rejčem zacházeti dobře.

Cožkoli rozkážeš, vykonám vždy všecko ochotně.““

Pán povolá správce, jenž svěřené zahrady míval;

Chlapce odevzdá mu, s ním mírně-by, káže, nakládal.

Skloňuje hned se Jozeff, za správcem do zahrady kráčí.

Správec na místo vede, kde otrocy pospolu bydlí.

Jak jen do zahrady všel, že přišel do ráje sy myslí.

Kam se ohlídne koli, tu samé jen rozkoše vidí.

Kvítí rozmanitost rajskou se mu zdá plodit krásu;

Kvíteček neb každý nard, ambru mu dýchá líbezně,

Skropené každodenně, by kvítek ni jasmín nevadnul.

Nejlepší ovoce do huby skoro se stromů visý;

Pnoucý se po loubí víno také růže nalezneš.

Teď jej správec vede, kde nářadí bývá zahradní,

Kde se otrok musý skrýt, paní když do zahrady přijde.

Tu uvidí motyky, lopaty y kolečka a rejče,

Kropícý konve také, k vázání stromečků y lejčí.

Rývy mu vázat velí, každou y větvičku nerovnou.

Dobře tak váže Jozeff, že zahradní správce se diví.

Od ruky vše mu tak jde, učený jak tomu-by býval,

Zahrady ač takové ani nikdý nepřišly mu k očím.

Když se seznámil pak víc, touží znát pána též svého,

Kdoby byl pánem jeho, u koho neb otrokem slouží.

„Pán náš jest Putyfar“ dí kdos, „a jest knížetem velkým,

První po králi sedí a v radě nejblíže u krále;

Vůdce jest nad vojskem Faraona, krále mocného.

Král velice váží sy ho, vše činit ku poctě mu velí.

On také zasluhuje vší cti, jest velmi milostný,

K otrokům svým y také jest vlídný, a práce odlehčí.“

Za šťastného Jozeff se pokládá a vzdá Bohu díky,

Že do domu dobrého nohu jeho zřídil milostně.

Po nějaké chvíly Putyfar k manželce přicházý,

Vypravovat počíná, jak dobrou dnes uďal koupi:

„Roztomilé pachole dnes koupil jsem, ač skoro draze;

Není mi líto peněz, pachole mně velmi se líbí.

Jest spanilý, slíčný, má růžové líce panenské.

Že pak se k nám dostal, předemnou skoro skákal radostí.

V zahradě býti volil, neb prý zná sázeti kvítí.

První co sám vyvede, odemne máš míti, milenko!“

„Za to tě mám radči, žes dívčice žádné nekoupil,

Dost“ manželka praví, „bolí ctnou srdce paničku,

Vždycky tobě věrnou – přivedeš když každý trh ňákou

Dívčicy. Ještěli jích málo? O, nevoď mi je více!

Předce pak chceš, srdce mé na tebe by se smálo jen stále!

O, jacý vy, mužové, mlsaví jste chtíči podivní!

Na paní dost není, vám děvka y srdce hned sklíčí!“

Ještěby kázala dél’: Putyfar však Jozeffa chválí.

Nemní, jiskra že ta věrné paní srdce podpálí.

Pozdě do zahrady jde Putyfar, a Jozeffa zhlídne,

Otrocy spí již jiní, on sám jenom pracuje ještě!

Zdaleka pozoruje, že z něho od práce pot teče;

Dél’ nemůže vydržet, se sebe šat zpocený svláčí.

Pán z toho jsa potěšen, „Budeli,“ dí, „vždycky tak pilný,

Předc ho musým potěšit, pilnost jeho obdařit slušně.“

Správec pak pána jak zří, hned blížeji k němu přistoupí.

„O, Pane! tenkrát jsy udělal“ dí, „koupi výbornou!

Jestliže každodenně otrok ten tak bude pilný,

Pro jiné otroky nám, věř, nezbude práce nižádné!“

A teď mu vypravuje, od rukou jak mu všecko odcházý:

„Ni sobě odpočine a při tom předc pracuje řádně.“

Pán ramena pleská mu a k správcy obrátě se, praví:

„Zejtra mu hned udělíš zelené celé roucho zahradní,

Sláměný dáš klobouk, by kryl hlavu, slunce když pálí,

Šňůru tuto zahodíš, s klobouku ať fábor mu chvěje.“

Jozeff velmi se koří, děkuje Bohu vroucně potichmo:

„O, kyž milostnému vždy pánu se zachovat mohu!“

Každodenně Putyfar do zahrady teď sy vycházý,

Vždy potěšen bývá, k Jozeffovi když se přiblíží.

Čím se obírá koli, co plete, čím nebli zacházý,

Pánovi zdá se, v rukou jakby to již Jozeffa kvetlo.

Z zahrady když přijde, chválí vždy před paní chlapce.

Tím žeby srdce ženy, nepomyslí, více rozpálil.

„Jej pak vidět já musým!“ u sebe dí ctnostná paníčka.

Arcyť že před mužem myšlínky své zjevit se chrání.

Často do zahrady jde, krásného by otroka zhlídla.

Neníli pán doma, dává sy tam jídla přinášet.

Však se jí nechce dařit, neb kleštěnec před paní běží;

„Jde“ vyvolává, „paní! – ať každý hned otrok zaleze!“

Otrocy kam mohou, prchnou a do skrejše zalezou.

Tím ale toužebnost neuhasne v srdcy paničky,

Otroka spatřit toho, neb kleštěnec vždycky jest v cestě.

„O, jak nešťastná!“ dí, „ubohá jak jest trýzněna žena!

Všudy neb hlídána jest, ač líce jí pléna zakrývá.

Kleštěncy slídní v patách za námi se vlékou;

Kde se vyskytne otrok, šeredy tyto hnedle ho flekou!“

Pryč mrzutě ze zahrady jde, víc jiti tam nechce;

Neb necytedlné tyto kdy hlídače pozbyt nemůže.

Jednou sám Putyfar zrána sy do zahrady vyšel.

Jozeff pak sotva ho zří, hned naproti pánovi kráčí;

Proutěný hned košíček s kvítím do rukou mu podává,

Kytku též jahodovou, řka: „Pane, to přijmi milostně!“

Pán takových neviděl kdy jahod, – jim velmi se diví;

Květiny tak krásné ani nikdý nepřišly mu k očím.

Stříbrným obdaří jej, „To musým“ dí, „své ženě vzýti.“

Hned popadá košíček a prohlíží pletbu tu pěknou;

Spěchá radostně domů; košíček zdaleka jí okáže:

„Otrok zmilovaný mně, posýla tobě tentohle dárek!“

Ona zapejří se, košíček však přijme radostně:

„Nikdý jsem neviděla košíček pletený tak hezoučce,

Kvítka spořádaná tak! Jak vane z nich vůně líbezná!

O, jaké to jahody! jak velké! jak chutnají dobře!

Z naší-li zahrady jsou? Okus je pak předce, mužíčku!“

On potěšen, slibuje, jí často ty mlsky přinášet.

Hned mile jak odešel, košíček paní tiskne k srdéčku:

„O, ty krásný hochu! ó bych tebe mohla tak tisknout!“

Zas popadá košíček, líbá a k srdcy ho tlačí.

Ženky nefounějte! s každou (prý) vládne ta chyba!

Jednou když zrána, neb právě vstávala z lůžka,

Přijde povolaná, by paní svou strojila, služka;

Vypravovat počíná: že chtíc užít chládku ranního,

Vyšla na půdu domu. „Však líce jsem zakryla plénou,

Slunce vycházelo neb a jeho mne paprslky obleskly,

Že naň pohlednout, podívat ni jsem mohla se vzhůru.

Dolů jsem radč hleděla, vonělo mně ambrové kvítí.

A když vůni do se políkám dychtivě a vzlíkám;

Hle! mládence vidím v zeleném šatu v zahradě státi,

Zrána zalíval již hned pilně květinky y růže.

O, paní! neviděla jsem nikdý tak chlapce milého!

Červenaly nad růži jeho se tváře hlaďoučké,

Snad Aurořina, mním, je více přibarvila záře;

Dívka malovaná mít nemůže tak jasná očička.

Z něj jsem nespustila svá – a plíce se házely ve mně.

Kudrnaté, ryšavé vlasy měl, ba dokonce snad zlaté;

Zefírek nimi sy hrál, ó jak mu po znaku se vily!

Něco zažhálo mne tak, nemohu ani řícy, co jest to!“

Paničku píchne něco, myslí: Totě otrok ten hezký!

„Isyno!“ dí paní k ní, „tys nějak očarovaná!

Nikdý nebývala jsy tak mluvná a nikdý tak řečná!

Však viděla v zrcadle jsem, tvé kterak oči se bliští!

Vždyť rozpálena jsy! Tak láska-li v tobě se znímá?

Já ale přeji ti to – jen hezký-li jestiť tak hoch tvůj.

Rádabych jej viděla; pověz mi, až zas se okáže;

Pak dovedeš na půdu domu, bych zhlídla ho sama.

Nejsem, znáš mne, hrdá; ni za otroka nechcy se stydět!“

Dlouho to netrvalo, přiběhne tu Isyna skokem,

Že k vidění zase jest, paní své oznámí radostně;

Vezme ji pod páždí, a Filoklea ptáče co letí,

Dychtiva jest ho vidět, po schodech hned skáče jak srnka.

Dolů za mříží hledí a zůstane státi užaslá;

Slíčnějšího vidí, než znala sy představovati.

„Dobře-li jsem neměla?“ dí Isyna, „hleď, jaké líce!

Prv Aurořina, jsem mníla, že je barvila záře.

A ty kudrnky jaké! zdaž nezdají býti se zlaté?

Krásný-li hoch to není?“ A hlavu mate více paničce.

„„Hezký jest hoch!““ paní dí, na srdcy pak něco ji tlačí.

Čím déle naň pak hledí, tím víc zamilovaná bývá.

On ale zajde brzy do loubí, by vázal tam révy.

V srdce Filokley však hluboce se ten vtiskl obrázek.

„Hezký!“ Filoklea dí, když do pokoje zase přišla.

„Roztomilý jak panenka jest hoch!“ pokoj spěšně probíhá.

„Růžové tváře jeho! a vlasy! – ó rozmilý hochu!

Ty jsy milostí mne jal – ó kýž mohu spatřit tě blíže!“

Často na pavlač jde, ba běží, až rouška se chvěje;

Neb přelíbezný jakýs (prý) teď jí tam větříček věje.

Často také myslí, kde a jakby se s ním mohla sjíti:

A nenadála toho se, že má brzy zříti ho zblízka.

Neb nenadále stala veliká se v zahradě změna.

Správec se zle zachoval; pán nechtěl mu více co svěřit.

Neb prý nejlepší ovoce zaprodával do města,

Květiny, též zeliny, ba všecko, co bývalo vzácné.

Dozvěděl pán se toho, a správce ze služby propustil.

Nesměl mu víc na oči – ni více do zahrady páchnout.

Jozeffa představuje Putyfar za správce do zahrad;

Otrokům rozkazuje, ho poslouchat a ctíti jak patří.

Jozeff pak tak moudře vše řídí a dobře spořádá.

Že teď pořádek jiný vidí pán y pracovat pilněj’:

Dostane povolení, ovoce sám k stolu přinášet.

Zdá se, že sama paní musyla za milost tuto prosyt.

Dřív pak, vejíti než smí, hned musý plénu spustit panička.

Krom kleštěnců nesmí žádný vidět pánovu ženu. –

Ona pak příležitost dosáhne, ho zblízka prohlídnout.

Dobře že kryje pléna – jak po něm očima paní blýskne!

Pod syťovou rouškou teprv zná jej býti hezkého.

Tak prý neviděla spanilou tvář nikdý na mužském;

Jasné oko pak jeho, tak prý ji bodlo do srdce:

Že ani svých nemůže očiček teď spustiti s něho.

Jozeff pak se pokloně, odcházý. Pán začne ho chválit:

„Zdaž lepší ovoce na stůl nepřicházý než jindy?

Jak veliké, krásné! a jak také chutná hned lépe!

Cožli tobě nechutná, Filoklea? Zdáš se mi smutná?“

„„O, ne!““ Filoklea dí, „„já kvítka ta krásná prohlížím.

O, jak rozkošněj’ teď voní! jak krásně se barví!““

„Oč že jsem“ dí Putyfar, „nechybil, že jsem ho povýšil!“

Tím zamilované jí, nemní, že srdce roznití.

Jde povolán k králi. Filoklea zůstane sama:

„Vše se po vůli daří! – seznámit musým já se s tebou,

Ty hochu roztomilý! Potěšíš mne, vím to již napřed!

Prv sy již předpovídám, že zažiji rozkoše s tebou!

Jak jen to mám udělat, aby jsme spolu mohli se scházet?

O, jakbych ráda chtěla, pomáhat ti sázet květinky!

V stínu kdes předceby jsme promluvit spolu mohli slovíčko,

Cukrovali co hrdličky sebe – dá všecko se smluvit!

Isyna? – Mohlaby ta velice býti prospěšná; –

Vím neb, že jej miluje: za muže jí dáti ho slibím.

Těch jenom ohyzdných kleštěnců velmi se bojím! –

Teď ale mně připadá, ukojit čím chlapi se dají,

Po zlatě jsou hltaví, udělaj’ prý za zlato všecko;

Každý se z nich k mlčení přivede, jen když zlato uzří.

Dám do sytosti ho jim, přivedou pak sami ho ke mně.

Můj nic starý nezví, však ten plamen sám ve mně rozžal.“

„Ale, Filoklea! kam pádíš? chceš býti nevděčná?

Manžela tak ctného podvést a do hanby uvádět?

Zdus plamen ten žžavý! On pan: ten otrok – sy rozvaž!“

„Však jaký těžký to boj! Manželská tu má platit věrnost!

Věrnost? prázdné slovo! Jak vy jste pak manželé věrní?

Každá-li otrokyně není vám milá, bílá neb černá?

Sama panička jenom má vděk vzýt vždycky jen jedním?

O, brzy jest nasycen, kdo krmen jest vždy chlebem všedním!

O, hochu roztomilý! sladkou rozkoš tu již cýtím,

Až budu objímat přemilou tvářičku tu hladkou!“

Však brzy se přihodí, nemusý že se Isyně svěřit,

Tím méně kleštěncům; těm za zlato nelze co svěřit.

Jozeffa zamiluje Putyfar a více mu přeje;

Neb vše dobře vede a s otroky mírně zacházý.

Pána to velmi těší, hned všecko mu v domě odevzdá,

Správcem činí ho domu, nad všecky ho v domě povýší;

Na znamení přednosti, poctí jej lesknatým peřím,

Jež na klobouku nosý, hedvábným nad to y pláštěm;

Byť odevšech byl ctěn, na ruku dá prsten mu zlatý. –

Pán zří s potěšením, že všecko v domě pořádně,

Dobře také se děje; neslyší také žaloby žádné.

Ač přitom každodenně se tráví hojně a stkvostně;

Předce nedostatku nevidí, a všeho jest dosti:

Neb Jehova skrz Jozeffa prý Putyfarova domu

Žehnal a rozmnožoval mu statku y všeho nábytku,

Až Putyfar se diví, – tím více Jozeffovi přeje;

Tak mu přivykne, že když nevidí nějakou ho jen chvíly,

Dům celý prázdný se mu zdá býti, po něm se mu stejská.

Bez něho být nemůže. U večer musý Jozeff ho svlíkat;

Zrána když pán povolá, musý sám on ho v roucho obláčet.

Velmi Filoklu těší, že Jozeff našel přízeň tak velkou.

„Aspoň od kleštěnců nebude“ dí, „hlídán ni stíhán.

Mít budu příležitost, se s Jozeffem často tu scházet.

K němu já, on pak ke mně bez hlídačů smít bude přijít.“

Kdykoli jej potká, jakby nechtěla, odvine roušku:

„Předc se okázat musým, že y já také krásná jsem žena!“

S ním do řeči se pak dá, na něj se usmívá líbezně;

Pohladí tváře jemu, by dále byl šťastný mu přeje.

Pokloní pak se Jozeff a zarděný dále hned kráčí.

Zas-li ji potkat musý, se pokloně, spěšně se vyhne.

„Což-li jest tak studený,“ paní dí, „neb bázlivý tuze?

Blázýnek nezkušený! odemne snad zrady se bojí?

Neznáš ještě ty nás! žena nezradí, plíce co lechtá!

Nikoli! ta nepoví tajnosti nižádnému srdce!

Byť sebe lepší byl muž, nesmí žen zvědět milostnost. –

Jak se ale zarděl, když pohladila jsem mu líce! –

Blázýnek stydlivý jest; proto tak do země hleděl,

Jakoby bez krve byl, neb mužíček z vosku neb z dřeva!

Snad-li mu dost hezká nejsem?“ a odkryje roušku,

Zhlíží v zrcadle sebe. „Zdaž kdy viděl tak ženu krásnou?

V liliových lícech zdaž mně posud růže nekvetou?

Zdažli mladého posud nemohla jábych těšit muže?

Nesmělý, bázlivý jest, nevinný také. Proč, hle! se zarděl?

Předce co jsem počala jednou, chcy více podpálit.

Zrovna musým mu to říct, miluji že ho, – on že mé srdce

Tak hluboce poranil, – předemnou by se více tak nerděl;

Žádný že neuhasý v mém srdcy ten víc plamen žžavý!

On jediný udusyt že ho může a ochladit žžavost! –

Takli se mám ponižit? Mám já snad lásku teď žebrat?

Kde bohatých hochů dost – kojili mou rádi-by milost!

Takť jest! Nesmělý kde muž jest, žena poddat se musý;

Na hanbu, potupu nic dbát, ba všemu se oddat!“

Brzy se jí podaří, když Jozeff sy píše vydání,

Přikrade do pokoje se jeho; ztichoučka neb kráčí.

Sama ho dřív políbí, řkouc: „Mohlbys ty býti přešťastný!

Nesmělý tak nebudiž! Nevinný cos blázýnek ještě?

Tvá paní ponižuje velice sebe, krok činíc první:

Padlby jiný jí k nohoum. Ty zdáš se ni cýtit, co míní?

Zjevnějli řícy ti mám, k tobě že milostí zahořím?

Ni mi políbení dáš, když hrubě tak snižuji sebe?

Což pak, jak láska ve mně chtivá žhá, ty to necýtíš?

Tak necytedlný stojíš, nebyla-by jak krev v tobě plyvá!“

On se užáslý třese, hluboce jen se před paní klaní.

„Odpusť!“ se zajikne, „ach, odpusť!“ zarděný praví,

„Víš, můj dobrý pán že mne povýšil z zlého otroctví;

Krom tebe všecko mi v moc dal y domu svěřil celého!“

„„Z toho sy nic nedělej,““ paní dí, – však něco se šustne;

Hnedle uleklá paní potichmo se zpátky vyloudí.

V svém pokoji nevrle sem a tam rozhorlená kráčí;

Sama s sebou nevrlá, nedaří že po vůli se, vzdychá;

Sama pak k sobě praví: „Vždyť zarděl se! vždyť se y třásl!

Blázýnek jen se bojí – ó vím, že milostí též hoří!

Bázeň ho jen zdržuje: a neví, že časy ty přijdou,

Sám kde mi padne k nohoum, mne kleče o milost požádá!

Třásl se a zajíkal? Takové znám dávno já ptáky!

Než co nežádá milost! předc s ním musým vzýt sy tu prácy!“

Při večeři povídá Putyfar, že Fárao časně

K vojsku sy sám vyjede, dřív než vyjde parné slunéčko.

Jozeffovi káže, by před dennicý sebe zbudil,

Roucho vojenské by mu přichystal, na vůdce jak patří.

Toť bude příležitost zas nová! myslí sy panička.

Srdce se v ní házý a radostí jí žíly naběhnou.

Hned nevrlost zamane a časně do lůžka sy pílí;

Služkám přikazuje, by ráno ji nechaly spáti,

Dokud je nepovolá. „Myslím, že tak časně neusnu!“

Jak dennice vyjde, Jozeff jde pána hned zbudit.

V roucho vojenské strojí, a pán jede pryč jako šípka.

Ještě pak když skládá do pořádku pánovy šaty;

Náhle od měkkoučkých se rukou celý objatu cýtí.

Líbajíc, tiskne k sobě ho Filoklea žžavá: „Spi semnou!

O, spi semnou! můj zhasni plamen! tebe víc se nespustím!

O, spi semnou!“ k sobě pne a líbá – „syc padne tvá hlava!“

Jak osyka se třese a celý dí Jozeff užaslý:

„O, paní, rozpomeň se! Nevděčným smímli já býti

A proti svému Bohu velice zdaž zhřešiti mohu?“

Však ona tím víc žhá a do náručí své ho přitiskne,

Líbá a tískne ho tak, násylně až on se vytrhne.

Pryč uteče zděšený, v paniných plášť nechaje rukou.

O, nevinňátko, želím tě, neujdeš pomsty ukrutné!

Skamenělá tu stojí, divnými se barvami kalí.

Msta, potupa, hanba napadá, krev v ní se též pění.

„Já! paní! potupená! – od otroka opovržená!“

Hanbou, rdí se studem – puká žluč – pěnami také kaní –

Láska milostná ta tam! nastoupí pomsta ukrutná!

„Hanbu tu máš vytrpět šeredně, ty otroku hloupý!“

Teď uvidí teprva, že v rukou plášť Jozeffův drží.

„Ha!“ vzkřikne, „hadr ten má k pomstě mi sloužit za důkaz!“

Hned se do lůžka vrhne a křičí, hrdlo co stačí:

„Ach, přispějte brzy k pomocy! ach! ach!!“ volá v pláči.

Služky se hned přihrnou, na ten křik y kleštěncy běží.

Však paní mdlá jen kyne na plášť, na lůžku an leží.

Křísejí služky honem a paní jen vzlíká a heká;

V pláči pak vypravuje, pro pláč ba povědit ni může:

Jaktě ten nevděčný, ten otrok, ji snažil se znectit.

„Násylí až mně činil Hebrejský kluk. Jaktě se vztěkal!

Když jsem křičet začala, ulekna se, pryč tiše chvátal;

Pláště tu zapomena, mně pohrozyv, pryč odtud utekl!“

Spínají služky ruce, – zardí se nad touto neřestí

A hlavami vrtí, divícý se, jak mohl se tak spustit!

Však proti Jozeffovi kleštěncy nahlas teď vrčí.

Isyna jen jediná ramenama krčí, vzdychá potichmo;

Dávno neb znamenala, jak v ctné paní láska ta doutná,

Jaktě pokoutných míst schání a jak mu nabíhá.

Však paní uražená jen pláče a vzdychá žalostí;

Tím víc lkát počíná, když slyší, že se pán domů vracý.

Pán jak jen do pokoje vkročil, hned poznovu omdlí;

Však brzy se vzkřísý a pánovi naproti běží:

„Pomsti! ach, pomsti mou čest! svou hanbu pak pomsti!“

Promluvit víc nemůže pro pláč, jen vzlíká, zas omdlí.

Hned ale jedna za ní věrnější služka řeč přejme:

„Pane! povýšil jsy nám v domě hodného teď chlapa!

Hle! hle! miláček ten tvůj zachoval jak k tobě se vděčně!

Kluk Hebrejský paní velice tvou znectil a ztupil!

Násylí až jí činil! O, hanba! Máš na tom dosti!

Když slyšely jsme její odpor a žalostné volání,

Běžely jsme, co stačil nám duch; však pozdě jsme přišly:

Neb uslyšet musyl nás, dupotu také lekl se našeho;

Pláště tu zapomena, nezdárný kluk skryl se a utekl!“

Třískl-by jak do něho hrom, Putyfar stát zůstane zmámen!

Promluvit nic nemůže, jen msta z něho prchlá zapáchá;

Štětinějí mu vlasy, očima mstně blýská a jískří.

Běhá sem tam divoce, kleštěnce pak státi tu uzří,

Prchle vytáhne meč svůj, řka: „Hned mi zločince přiveďte!

V srdcy ať mu skoupám meč tento! ať srdce mu projmu!

O, toby málo bylo – zločinec ten více zaslouží!

Nesmí tak rychle pojít – ať dlouhou smrtí se moří!

Ať v žaláři tuhém hní – dlouho ať svou hasý chlípnost!

S hady a ještěry ať hnízý, ať s červy se plazý!

Choval jsem já y také – ó choval jsem ještěra v ňadrách!

Svlecte ho a veďte do žaláře zas otroka v hadrách!“

Jozeff od kleštěnců popaden, hned svlečen ze všeho,

Pro věrnost, nevinnost do tuhého žaláře jest vlečen!