VII. ZTRACEN.

Jen slza byla v žití po něm sled,

co přišel v svět,

a proto pil též slzy naposled –

Lacrimae Christi!

Sem zabloudil, kraj chystal se juž spat,

vál nocí chlad

a v trávě viděl rosné kapky plát –

Lacrimae Christi!

Dvou krásných očí úsměv jemu sklál

v prach ideal,

jenž v rudé slzy srdce teď mu tál –

Lacrimae Christi!

A zlomil štětec svůj a plátno strh’

a v dálku prch’

a duše víno v kal a bláto zvrh’ –

Lacrimae Christi!

V rozlité víno zapomněn a klet,

svůj odkaz v svět,

psal její drahé jméno naposled –

Lacrimae Christi!