VII.

Zasvitlo ráno, pochmúrné ráno.

Nad zemí skorem vichřicí hnáno

šedivé mračno pomalu letí,

a někdy prška zašumí v polích

změněných v bahno, černých a holých.

A s břehu vrby ohebnou snětí

bičují vlny, které jim kradou

z kořenů půdu mocí i zradou.

Ledné kry plovou po proudu divém. –

Z chatrče vyšla dívčina mladá,

slza se chvěje v oku jí snivém,

po tváři hebké pomalu padá,

vrásky v ni rýje a v ňadra pálí. –

Slyš, náhle zvonky zavzněly v dáli!

Rozmoklou cestou kočár se blíží,

o kámen v trysku podkovy zvoní,

boří se kola, kouří se z koní.

Na břehu stanul před chudou chýží.

Vzácné má hosty převozník dneska!

Vyžilý hrabě, hraběnka hezká,

nemluvný abbé, – a pak, – můj Bože!

comteska mladá, děvčátko vnadné,

však jako socha bledé a chladné.

S povzdechem ruku na srdce vlože

jen na ni hledí myslivec švarný. –

Převozník k zemi skoro se klaní.

Přes řeku jenom kyne mu paní:

„Musíme, slyšíš? odpor je marný!“

Kmet hlavou vrtí, po divé řece

pohledl plaše, – cosi chtěl říci, – –

k svému však prámu odešel přece.

Se stopou hněvu na pěkné líci

hraběnka vešla pode krov bídný. –

Myslivec před ní otvíral dvéře, –

odměnou jemu byl úsměv vlídný. –

Hezounkou dívku očima měře

snaží se hrabě žertovat stranou

s Jarmilou svěží, – oči mu planou.

S comteskou posléz vešel kněz bledý. –

Ti nemluvili, zrak sotva zvedli, –

však nesetkaly jejich se hledy. –

Vykřehlí hosté ke krbu sedli. –

Dupla si nožkou mrzutá paní:

„Jaká to bídná, nešťastná cesta!

Uprostřed my jsme pozbyli saní,

v najatém voze jedeme z města!“ –

Hrabě se usmál: „Vždyť jste tak chtěla.

Jak by vás cosi pudilo z Prahy – –“

Tvář její hezká hněvem se rděla:

„Já jsem tak chtěla! Ano, můj drahý,

Z Bábelu toho předtuchou hnána

nechtěla jsem tam dočkat se rána.

Výparů zhoubných vzduch je tam plný,

myšlének zhoubných lebky všech lidí.

Kam oko hledne, všude jen vidí

vzbouřených vášní vysoké vlny.

Idey hrozné všady se šíří,

zmírají v duších mravy i víra,

všechno se kvasí, kypí a víří.

Sodoma pravá! Hořící síra

nad ní se chvatem ve mraku sbírá.

Svoboda! rovnost! huhlají davy,

a mládež bujná tím jen se baví,

že bez obavy na všechno plivá,

před čím se hrůzou předkové chvěli.

Ó, že se nebe na vše to dívá

a nesesype hromové střely – –!“

Komteska bledá i abbé němý

sklopili maně oči své k zemi,

červánek zbarvil bledé jich tváře.

S výrazem hrůzy hraběnka děla:

„V tom dusném vzduchu, v jedové páře

Helénka moje zůstat by měla?

V propasti hrozné?! Ó jak se chvěji!

Nákaza snad by v srdéčko její

pronikla zradou, zmámila duši, –

však nespí ďábel! dříve, než tuší

oběti bědné, klade své sítě.

Ne, nikdy, nikdy! Déle ni chvíli

nesmělo zůstat milé mé dítě

v děsném tom místě, kde jenom býlí

v prsou i hlavách daří se všude,

a všechno páchne nevěrou, hříchem.

Zde v lesích u nás, v zámečku tichém,

v zátiší milém lépe ti bude.

Tam nedosáhne bouř ve své síle! –

Kéž bychom byli u svého cíle!

Mne nezděsila tma zimní noci,

mne neodvrátil ni nečas divý, –

nakonec chtějí pekelné moci

vzbouřenou řekou cestu mi stavit?

Však nebojím se, přes ni se plavit.

Hoj, jsi-li hotov, lodníku sivý?“ –

Na proudu šumném prám už se chvěje,

vlny se skoro přes něj až valí.

S myslivcem stařec po vesle vzali. –

Vstoupili hosté, – Jarmila s nimi. –

Z černavých lesů vane dech zimy

a silou divou do proudů věje,

do lodi stříká bělavá pěna.

Pod prámem v hloubce vře to a syčí,

led v boky bije, pramice sténá.

Jarmila těžkou kovanou tyčí

kry odstrkuje. – Helena snivá

v tu vřící hloubku teskně se dívá.

Hraběnka v dumách mrzutá mlčí.

Hrabě se směje a zraky vlčí

k Jarmile hezké stále jen točí.

V tom prám se zvedne, divoce skočí

uchvácen vírem. – Zlomena vesla!

Uprostřed řeky! – Helena klesla

matce své v náruč. – Hraběnka bledá

kolkolem marně pomoci hledá. –

Propast se tmavá pod nimi šklebí. –

Hrabě se chvěje, abbé se modlí, –

však oko jeho nepatří k nebi,

spíš u Helénky častěji prodlí. –

Proud divý bleskem pramici nese,

přes okraj její chvílemi dme se,

kry ledu bijí do její boků,

chrastí a duní, trou se a tříští.

Puklinou v lodi už voda prýští.

Převozník bledý se slzou v oku

„Buď s námi, Pane! Toneme!“ praví. –

Dále je mocí vír nese dravý,

Hlouběji stále pramice klesá, –

okamžik ještě a ke dnu padne. –

Myslivec tajnou vášní se třesa

páže své vztáhl k Helence vnadné.

Ten pohyb jeho Jarmila shledla,

povzdechla sobě, bolestí zbledla.

„V náručí její“ – pravila k sobě

„spočinout nesmí ni v temném hrobě“ –

Nad rozbouřenou hlubinu vodní

vztáhla svou ruku měkkou a bílou, –

ve hloubi temné vír šuměl pod ní,

ale prám veden tajemnou silou

sám mezi krami cestu si klestí. –

Přistáli na břeh. – Hrabě dí: „Štěstí!“

Převozník sivý: „Vůle to boží!“ –

Ve proudu šumot a jek se množí. –

Nazpět se vrátit nemožno zcela.

Tu shovívavě hraběnka děla:

„Lodníku sivý, se svojí dcerou

na zámku můžeš ohřát se trochu.“ –

A milostiva nejvyšší měrou

myslivci řekla: „Ty také, hochu!“ –

Při tom se svůdně potichu smála. –

V zámecké síni pusté a tmavé

zasvitly hvězdou dvě oči žhavé

a jejich záře i ve hrud hřála. –

V zámecké síni tiché a temné

Jarmila smutná myslivce maně

potkala sama. – Své teplé dlaně,

průsvitné ručky malé a jemné

na rámě jemu vložila němá.

Pohlížel na ni s údivem pouze, –

což pro ni vskutku ni slova nemá?

Povzdechla sobě a v mocné touze

v líce mu zřela, lehce se chvěla

a hlasem měkkým tiše mu děla:

„Miluju tebe!“– Usmál se na to. –

„Nesměj se vášni, kterou je jato

mé srdce celé! – řeka to divá

proudící stále a věčně živá!

Nechať tvé srdce ve hrudi chladné

skálou je, která v cestě ji staví,

podmele skálu proud její dravý,

do vírů její srdce tvé padne,

mým musí býti! Slyšíš, můj milý!

Mým musíš býti!“ – Tvář její bledla

a žhavé zraky mlhou se kryly,

bělostně ruce sepjaté zvedla. –

On patřil na ni, nebráně smíchu.

V tom pustou síní zazvučel v tichu

z hraběcích komnat zvonku hlas jasný.

Mladík se dotkl dívčiny ruky.

„Víš-li, co praví ke mně ty zvuky?

Skutečnosť volá, zapomeň na sny!

Mne jinam vede rozum i touha!“ –

A zmizel chvatem. – Jarmila stojí

s úsměvem na rtu: „Nechať se rouhá!

Však jednou podá ruku mi svoji,

co láska zmůže, doposud neví!“– –

V komnatě teplé hraběnka sedí,

česá vlas dlouhý, v zrcadlo hledí.

Není to půvab nevinné děvy,

který se čistě zrcadlí ve skle,

není to poupě, – plná to růže,

spíš vítěziti a vládnout může.

V záplavě vlasů husté a lesklé

stápí své ruce bělejší sněhu,

jsou obnaženy po rámě skorem.

Ó, těžko popsat divnou tu něhu,

jež plá jí v oku. – Lehký šat její

svůdnou ji činí. S rozmilým vzdorem

na bujných ňadrách, které se chvějí,

knoflík se malý rozpíná stále. –

V tom kdosi vešel. – Nehnula okem,

s úsměvem svůdným děla: „Jen dále!“ –

Myslivec rychlým přistoupil krokem

k jejímu boku, a když se shýbal,

aby jí ručku bělostnou zlíbal,

zašlehl ve tvář vrkoč mu tmavý

pln těžké vůně a oko její

sálalo žárem jak uhel žhavý.

Lichotně děla: „Ještě se chvěji

po oné cestě divé a děsné. –

Hle, jak se třese posud má ruka.

Kadeře svoje, ó jaká muka!,

nemohu sepnout podle své chuti,

vždycky mi z vazby některá klesne.“

Lichotně při tom mladíka nutí,

by ruce zaplet’ ve vlase měkkém,

by opil zcela jeho se vůní.

Mladý muž spíše děckem byl u ní.

Ó, s jakou něhou a s jakým vděkem

za každou službu děkovat znala!

Jak oči zvedá, z temné jich hloubky

bludičky září. – Jak ústa malá

špuliti umí! Perlové zoubky,

usměje-li se, koketně blýsknou.

Chvílkami její prstíky drobné

jakoby maně ruku mu stisknou.

Na malé nožce střevíčky zdobné

jako dvě myšky zpod roucha hledí.

K nim mladík spitý skoro už kleká. –

V tom slyšet kroky, – paní se leká. –

Nešika manžel! – To bozi vědí,

co hledá u ní? – Myslivec štíhlý

odešel rychle a sotva stíhly

pohledy její úsměšek náhlý

na jeho líci. – Zadumán bloudil

v komnatách panských nezvedna očí,

po jeho čele mraky se táhly,

na rty však lehký úsměv se loudil.

Komtesku náhle před sebou zočí. –

„Helenko!“ zvolal. Trochu se lekla,

pohledla k němu, kynula dlaní

a klidným hlasem „Můj hochu!“ řekla.

Zaražen mladík pohlížel na ni, –

za ruku vzal ji, – studena byla.

Plály mu zraky, hořely líce,

rozechvěn šeptal: „Helénko milá!

Ty’s zapomněla? neznáš mne více?

chladné tvé ruce, chladná tvá slova!

Já doufal, že se navrátí znova

ta doba štěstí, dětského blaha

ty chvíle sladké, Helénko drahá,

které jsme v taji prožili spolu,

jako dvé ptáčat pod větví jednou.

Zmizely na vždy? ustoupí bolu?

Když oči tvoje ke mně se zvednou

a já v nich lásky jiskřičku hledám,

vidím jen prázdno a temno klamné.

V prsou tvých svadla vzpomínka na mne.

Ne, nemluv ke mně! klamat se nedám!

Mne neukojíš slovíčkem vlídným!

Ó, vím, že zhrdáš mladíkem bídným.

Ničeho nemám na světě šírém,

jdu bez pomoci bouří a vírem

a ty jsi slečna vzácného rodu.

Jak bych směl tobě zkaliti vodu,

otrávit štěstí, které tě čeká?

Holé se bídy duše tvá leká

více než zrady, více než hříchu.

Vštípili tobě hrdosť a pýchu. –

Čím je ti srdce chudého muže?

Odkopnout smíš ho, otrávit, zničit,

s úsměvem zase hlavinku vztýčit,

vždyť tobě jiné vykvetou růže.

Lepší se osud pro tebe chystá – –!

Uhod’ jsem dobře? pravda to jistá!

Proč ten tvůj pohled chladný a cizí?“

Sklonivši hlavu Helena děla,

trochu se rděla, trochu se chvěla:

„Škoda, že všechno rychle tak mizí, –

nejsme víc dětmi! Pryč je ta doba,

kdy nedbajíce světa ni lidí,

spolu jsme šťastni bývali oba.

Teď dále zrak náš jasněji vidí –“

Vášnivě volal: „Nejsme víc děti!

Není víc dětským cit onen divý,

který mé srdce tak dlouho živí.

Vidíš mne prudkou vášní se chvěti, –

láska má proudem, – stavit se nedá, –

jako vír dravý schvátí tě silou.

Pojď na má prsa, budiž mou milou!“–

Zpět uskočila Heléna bledá. –

V tom vešel abbé. – Myslivec stanul,

jen zrak mu láskou a hněvem planul.

Heleně chvěly siné se rtíky,

když knězi slabě šeptala: „Díky!“–