VIII. A přijde den, a růže vonět budou

A přijde den, a růže vonět budou

těžce a omamně.

Nad duší pustou, vyprahlou a chudou

zapláče touha mně.

A přijde den, a luh se zazelená,

zpěv zazní do ticha.

A země jako roztoužená žena

smyslně zavzdychá.

A přijde den, a žár se mladým lidem

rozlije po lících.

A panny touhou rozrušeným klidem

zapláčou v ložnicích.

A přijde den, a růže zavonějí...

– – Pověz mi, srdce mé,

v kterou poušť světa se svou beznadějí

se smutni skryjeme?