VIII. Ah, ty šedé, dávné sny!

Ah, ty šedé, dávné sny!

Mrtvá byla města, v zelené záři, a bylo v nich smutno.

A má duše vcházela, s bojácným výrazem v očích,

v očích pijících starou, dumavou krásu. –

Tam – bylo vždy pusto. – V temných ulicích nelkala vášeň

při svitu rudých lamp. A po náměstích nehlučely davy

a ve chrámech neječel falešných proroků pathos.

Bloudívaly tam modravé stíny –

mrtvých a slavených reků – s orlími zraky,

stkvoucími bílými štíty. –

A závoje mdle splývaly přes tváře krásek,

světic a hříšnic s plavými, zlatými vlasy – – –

Tu liliji chtěl jsem utrhnout,

jež kvetla samotna, za zlacenou vysokou mříží

zahrady klášterní, kam nevkročil nikdo –

když jiskřivý hlas Tvůj mi pravil, že venku na pláních

ohnivé máku je moře a prudké slunce tam hoří

a vzduch plný je zpěvu a řeky se bouřlivě valí

a lesy že čekají s vonným svým mechem –

tu šel jsem, mé dítě krásné. –

A hle – zde u Tvých schýlen nohou

a s čelem na divoké, žhnoucí Tvé hrudi

uprostřed ohnivých květů a duší znovu zas mladou

pohádku spřádám Ti o dálných městech...