VIII. Až, člověče, je sotva chápu

Až, člověče, je sotva chápu

ty bludy tvoje všeliké,

a přec nemohu srdcem od nich,

že jsou tak příliš veliké.

A bývá mně až k pláči trudno,

zřít od věků tě na scestí,

a přece jest mně na útěchu,

žes velký jen v svém neštěstí.

A bývá mně až k hněvu žalno,

žes v bludu svém tak trvalý,

a přec bych zas tě k srdci tisknul,

vždyť to ti právě vyrvali.

Však jedno přec ti musím říci:

ne z nebes bloudíš dopustu;

hleď, každý den vychází slunce

a chce ti svítit na cestu.