VIII. Až někdy drahá přijdeš do nebe,

Až někdy drahá přijdeš do nebe,

chci tam už toužně čekat na tebe,

chci na tebe tam čekat, moje štěstí,

a naproti chci srdce své ti nésti;

a až si klesnem v náruč, v objímání –

sám tvůrce bude míti smilování

a ze dvou našich srdcí jedno stvoří,

jehožto plápol nešlehne víc k hoři,

jehožto plápol k lásce se jen vznítí,

a zář ta bude nad demant se skvíti,

to srdce bude stejně oboum bíti

a na věky se budem rádi míti.