VIII. Banda Januszova.

Dost pobádal jsem tebe k veselí

a často řek jsem ti juž, příteli,

že trojí věc nám sluncem plane v žití:

krev révy, když se v zlaté číši třpytí,

pak sličné ženy nahé objetí

a v posled oř, s nímž vichrům v zápětí

na rtech svých píseň světem můžeš hřímat,

myšlénce roven světy obejímat;

a největších tu slastí trojici

jsem poskyt již tvé duši truchlící,

a marno vše, ty stále věsíš hlavu;

snad literáta na konci, chceš, slávu

bych získal ti? Jen to si nepřej, brachu,

dřív utop duši v révy tmavém nachu,

ba kdybys nebyl dávno duší svojí

juž ďáblu zapsán, řek bych tobě hned,

bys učinil to, než bys ruku zved

po věnci tom, jehož i ďas se bojí.

Nuž zjasni tvář, jen vychyl v chřtán tu břečku,

a zatop jejím rmutem tužeb smečku,

jež cestou mučí tě i v posteli.

Či nestačím víc tobě, příteli?

Rci všecko jen, máš ňáké přání snad,

já nevzpomněl, vždyť musíš míti hlad.

He, hola, hospodo... Jen nech je spát.

Co přál bych si, to nevím věru sám,

jen jedno cítím, že jest všecko klam,

co umění tvé důvtipně mi líčí,

že za vším zhouba jen a podvod klíčí,

že zdání vše jest v zdobné pravdy masce;

však masku strhnu-li, hned děsný blud

se na mne šklebí, popel, troud a rmut

a nicota. Chceš v klín mne vrhnout lásce

a vykouzlíš mi ženu, anděla,

jíž duše hned by v náruč letěla;

jak socha antická jest její tělo,

já cítím, jak by sladce se to mřelo

na ňader jejích jemných poupatech,

já cítím její vůni, její dech,

a blázen blažen přelud objímám,

ve chvíli blaha zmizí v bezdno tmám

vždy půvab její, který jen mne lákal.

A já bych šílil a jak dítě plakal!

Jak dotknu se jí, prsy nádherné

hned sklesnou na dva měchy příšerné,

bok plný splaskne, zlatý vlas se zcuchá

a v kloubech vrzá jen kosť stehna suchá

a něha očí v záští plameny

se promění, na rukou kůže svraská,

šat špičatými zvedán koleny

se plíhá jen, bezzubá dáseň mlaská,

se nutíc darmo v úsměv studený.

To kletba děsná tvého umění,

že požitek se v hnus hned promění,

že, co dřív hřálo, ihned potom studí.

Jdi, nech mne být, mne celý ten žert nudí.

To, příteli, věř, není mojí vinou,

že krásné ženy v náruči ti hynou,

já dělám jen, co vůle tvá mi káže,

tvůj otrok jsem a poslušné tvé páže.

Proč přeludy jen přilákat si dáváš,

jak hidalgo do vzduchu mečem máváš,

jenž myslí, delibáb že rozseká,

však přelud pták jest, který nečeká,

on v proměnu se řítí z proměny.

Tys objímat chtěl samé Heleny,

na hrudi tvé spat měla Kleopatra

a Semiramis, a ta jiná chátra

těch dávno zpráchnivělých mumií.

Dost na tom, na chvíli že ožijí

mým uměním, však v prach se sřítí hned,

jak dotkne se jich ruka člověčí.

Já často říkal, líbej živý ret,

vše darmo, tebe nikdo nezléčí,

svou fantasií v školských knihách těkáš,

a když jsi sklamán – pak se na mne vztekáš.

Nu, všim’ jsi sobě ženy krčmáře,

moh’ pohlédnouti jsi jí do tváře!

Můž’ ovšem stará být as k třicíti,

však na udici lásky v tomto stáří,

jak víš, se ženy nejlíp zachytí

a s vnadami též lépe hospodaří,

a žena krčmáře je sličná dost.

Já nejsem pes, jenž každou hryže kost.

Však obraz pudlíka se na tě hodí,

jenž v městě denně po ulicích chodí,

se zastaví před krámem uzenáře

a touhou nyje, čumák noří v páře

a vůně opijí se lahodou,

co zatím druzi jeho na chodníku

na tučnou kosť se vrhnou v běsném křiku,

již hodil kdosi z okna náhodou.

Ó brachu, nech ty luzné nevěsty,

ať z pyramid, ať z Athen zašlých rumů,

džbán pozvedni a zaplaš každou dumu,

beř s chutí, co ti padne do cesty!

Od Heleny ku krčmářově ženě,

toť trochu sice příliš smělý skok,

leč život káže podrobit se změně,

dnes v liliích spat, zítra v hrubém seně,

to ostatní jest stejné, prs i bok.

Buď bohu chvála, že jsem pod střechou,

a dobrý večer, pane velmožný,

v té slotě nejlepší jest útěchou

pec teplá, na níž starý kocour přede.

A hezká žena, muži nábožný.

To posoudit vám, páni, nechám rád.

Zdá se, tvůj žert mu dobře pod vous jede.

Snad páni dovolí též přisednout,

je zima – jaký div, mám notný hlad.

Žid kapucína dobrý kamarád,

to v dvojím různém šatě podvod jeden,

když pravím lež, tu nechci ďábel slout.

Jen zázrakem tím sněhem byl jsem veden.

Tak Sibiř není zlá jak letos leden,

hej, hospodo, hej, něco na zub sem!

Mně vodku neb polívku s česnekem.

Juž včera tady byli jsme den celý

a krmníka tu právě zabíjeli;

snad chutnal by vám pěkný kousek z kýty

neb upečená v zlato jelítka?

To špatný žert. A pak je pátek dnes.

Zde nepostačí tato námitka.

Jste po cestě a náboženské city

když brání vám, zde páter pod kapucí

vám ochotně můž’ dáti absoluci.

To neškodí si hodit z kopýtka.

Tak hluboko bych přece nerad kles,

bych vepřové jed’ proti předpisu;

jen vodku zatím, chleba kus a sýra.

Nu, což se nedá obejíti víra?

To jíte, co vám dá se na mísu;

což kdybyste nedostal vůbec nic

a musil sníst i špejly s jitrnic?

Bůh svědek můj, že radš bych umřel hlady.

Dík Bohu přec, již aspoň vodka tady.

Nu, lhal jsem? Pohleď, jak je ztepilá,

jak louče zář ji zlatem polila,

pod režnou košilí jak ňadra její

se mocně dmou a touhou lásky chvějí,

a hnědých vlasů kadeř zbloudilá

skráň oblétá jí letem motýla!

Stín kadeře jí ve obličej padá,

jej louče světlo plaší na chvíli,

teď v důlek malé brady stín se skládá,

teď splašen zas až k ňadrům dolů sjel,

kde pod řízou as plně rozvily

se ňader kalichy jí nad úběl;

jak zlata krůpěj kmitá jiskra očí

v té tůni jejich hluboké a šedé,

tvé vášně křídlo jednou jak se smočí,

víc nezabudeš kadeře té hnědé,

snít budeš věčně tomto o vrkoči.

Jen přitoč se, a košile jí sjede

a odhalí ti – ale co to dím –

juž rameno se vybavilo z pout

a oslňuje oko leskem svým.

Kým nedoved by tento obraz hnout?

Hleď kapucína, jak v své zbožné víře

jen jedním okem šilhá do talíře

a dál a dále půvab její stihá,

ba jistě v duchu jí i sukně zdvihá,

a žid má jistě mozek naruby,

kus sýra přimrz jemu u huby,

však chceš-li ty, tvou ona bude jistě,

kdy, v který čas a na kterém chceš místě.

Ta žena věru není všední zjev,

však nudno mi a chladná jest má krev.

Jsi k nevystání, řekl bych, jdi k čertu!

Když tedy nechceš kůstky užit sám,

snad zasměješ se nevinnému žertu:

tu společnosť zde pobláznit chuť mám,

je ukázat, jak bez masky jsou, všecky,

pod jejich vousem zvířecí a dětský

jak pud se hlásí ihned k svému právu,

když dáma „slušnosť“ odvrátí svou hlavu,

jak chtivost špoulí zrak i jejich pysk,

a modlou jich jen vášeň jest a zisk.

To ukázat chceš? to již dávno znám

a k tomu ďábla nemám zapotřebí.

Juž nevím, jaké škvory nosíš v lebi,

což smíchu odvykls a vtipu hrám?

Co libo dělej, jenom, jsi-li ďas,

to udělej, bych necítil víc čas!

Čas, prázdné slovo, pouhá utopie,

číš, mohu za to, co do ní pán vlije?

stín, mohu za to, že pán přes něj padne?

květ, vina má, že pánu v ruce zvadne?

teď každý slaboch, v lidstva valném poli

jenž snětivý jest, otrávený klas,

svých tužeb míč, svých frásí ozvuk holý,

když klesá, jenom obviňuje čas.

Ty, jsi-li muž, jenž ve prach šlape mdlobu,

čas udělej si, utvoř svoji dobu!

Ty větru kaž, ať dle tvé vůle duje!

Aj, také jednou pán přec deklamuje;

toť směšné jest, když ďábel pathetický!

A ještě směšnější, když člověk lidský!

Však bijme v jinou strunu varyta,

hej hospodo, sem šunku, jelita

a vodky džbán, dej všecko, co máš v sklepě!

Teď uvidíš, jak potancují slepě

jak krysy za kusem shnilého špeku.

Hoj, pánové, jste dneska mými hosty,

vím, že můj kvas tu bude trochu sprostý,

však doufám, co dá krčma dnes,

že vezmete a že vám půjde k vděku.

Nu příteli, zde jitrnice, jez

a přiznej se přec jednou ke člověku,

jenž v tobě spoután předsudků jest lanem,

nuž strhni je, buď jednou přec svým pánem.

A hospodská – jen nechte zdráhání,

na dnešní noc je jistě k zadání,

vám ručím za to, včera jsem s ní spal.

Vy muže, příteli, byste se bál?

Ó nechte jen, ten starosti má jiné.

Ó věřte, těžce mi to od úst plyne,

však předpisy – já nesmím, nemohu.

Rád vzal bych tuto malou zálohu

na dobré skutky, jež mám v žití knize,

však nelze mi před tím – a v této říze.

Nu nenutím vás, kde spád, teče voda,

nuž nechme toho, samo se to podá.

Nu, zdařilo se, byl to řádný lup?

Já říkal, bys nikoho na nocleh

dnes nebral, to nás může prozraditi;

však tvrdohlavý jsi a hloupý trup,

mám chuť z kořisti nedat ti ni chlup.

Jim odříc’ bylo těžké po čertech.

Jsou šlechtici, zdají se možni býti;

ten stále na opasek tluče

a dělá tady veselého pána.

Jich vina, když se nedočkají rána;

teď, hoši, k pití jak dřív k práci ruče!

Já na starosť si vezmu ptáčky oba,

a příhodná jak objeví se doba,

již promluviti s nimi dovedu;

teď v přátelskou si sednem’ besedu –

snad páni přisednouti dovolí.

Dle libosti; v tom světa údolí,

kde s velikými stále jdou v boj skrovní,

dík nebesům, že aspoň v tom jsme rovni,

když sejdeme se, díky náhodě,

při notné žízni někde v hospodě.

To v divné jsme se octli společnosti.

Mně hrůza věru proniká až kosti.

Jen bav se vždycky podle okolnosti.

V tom vězí celá moudrost života,

a šlechta stejně jako holota

ti k obojímu podá látky dosti;

dnes plamenné pít Christi lacrymae

a zítra vodku k smradlavému sýru

a v obém najít, po čem toužíme:

toť pravá moudrost v celém světa víru.

Mně aspoň společnost ta vítána,

na chlapích obou ukážu ti záhy,

jak vypadá z nich každý, když je nahý,

jak pejsy tomu, tomu sutana

jsou pouze bídnou, mělkou zástěrou,

jíž bídu svoji kryje veškerou.

Ten jistě lehne k ženě krčmářově,

a ten se ještě chytí jelita,

a oba naperou se dosyta,

když nebude jen plát jim do tváře

ta otázka, z níž každý strach má hned,

zda smím, co asi řekne tomu svět?

Vy, doufám, asi dovolíte, páni,

bych ku vašemu tady přivítání

pár kousků proved směšných, veselých!

Jsem umělec – juž v tom, mám stále hlad,

jsem, čemu tak se říká, akrobat,

ku smíchu osten duší nesmělých.

Po namahání, jež jste zkusili,

se pobaviti slušně na chvíli,

to svědčí každému, v tom ovlaha,

a k strávení to dobře pomáhá.

Já řek’ bych, volte sami, na čem as

mám dokázati svoje umění,

leč lhostejno – to pranic nezmění

v mém programu, vám neskřiví se vlas

a uvidíte věci podivné,

z vás žádný ani bradou nekývne

a bude oslem v chvilce té, co o něm

si pomyslím to; jestli nelíbí

se osel někomu, pak bude koněm,

však pražádné v tom nemám pochyby,

že ať se co chce tady namane,

vždy hlupák byl a hlupák zůstane!

Já, pánové, to juž mám neštěstí,

že na hodinách lidské hlouposti

jsem bdělá rafij, která s úzkostí

krok za krokem svou kořisť stopuje,

nad spícím uklání se k pelesti

a bdícímu i přes nos hopkuje;

a každý z lidí jak ten kocour jest,

spí klidně v lenosti své plášti měkkém,

myšlénky jeho plné rosy, hvězd,

vše tkáno teplem, lahodou a vděkem,

však hleďte – hleďte, roztomilí páni,

ten hlupák dále dřímá, bez ustání,

on neví, co je život, co je čas,

bych zatahal jej třeba za ocas!

A dále, vytáhnu mu ještě nohu,

on stále spí v své dumě blažené,

a druhou, třetí, ano vše, co mohu,

hle, juž to není ani kocour víc,

i srsť mu stáhnu – juž to pouhé nic,

stín kostry jen to z kůže stažené,

však dále na peci to klímá posud,

to, páni, člověk jest a to jest osud!

Však nežli osud, mohu ještě více,

on boří jen a ničí, do třetice,

já umím zničené zas oživit.

Sem ucho, ocas, měj zas sluch i cit,

sem noha, ku běhu měj rychlost starou,

sem kůže z hřbetu a sem očí svit,

buď tvorem zas a vzplaň svou silou jarou!

Jak v láhvi té kocoura všecky údy;

tak v pravejci též druhdy dřímal svět,

měl život být, však nevěděl jen, kudy

by života duch v spoustu jeho slet;

tu začlo první žití, zárod, velké tření,

a v pravejci vám začal divný ruch,

sil vzbuzených tu zápas, boj a vření,

my říkáme. „Buď světlo!“ že děl bůh.

Tak, páni, povstal svět; kdo nevěří,

co vypravoval jsem vám této chvíle,

ten s nerozumem svým se hašteří,

jenž jako kocour sedí mu teď v týle.

Kde kapucín je? čichá pečeni,

syn pravý církve nikdy nelení.

Dvakrát tři jest šest,

sysel v díře jest

vodou zatopen,

nemůže z ní ven.

Nu, pánové, proč této obludy

se nezbavíte, zatřeste jen hlavou!

Tak naše chimery a přeludy

též sedí na nás – třeste, silou dravou

je strhněte – vy jste mi panáci,

pod kocourem se každý potácí

a setřásti jej dolů nedovede,

z vás každý s tím i v tůni pekla sjede,

vy loupežníci? – vy jste bídáci!

Teď pojď, jak ctný mnich sobě asi vede;

jen přímo po těch schůdkách nahoru,

kde hospodský má tajnou komoru.

Zde vidíš celou lidskou ničemnosť,

jak ohlodává pouze svoji kosť,

a mravné že to sluje u lidí,

co vlastně nikdy nikdo nevidí!

Ten kapucín, jenž zde se křižoval,

ten neviděn si dobře pochutnává,

zde žid se nad vepřovou smiloval,

až hustá jemu teče přes vous šťáva;

v těch obou vidíš tady lidstvo celé

a jeho krásnou velkou morálku:

jen jednej, co chceš, jak chceš, jednej směle,

jen dopis v pravou strč vždy obálku,

a mravným budeš tenkrát u lidí,

když nemravnosť tvou nikdo nevidí!

Stráž přichází, já nemám chutě

se s hraničáky nyní fechtovat,

teď oba mějme krásnou vlastnost rtutě

a pomysleme sebe retovat;

zde chyť můj plášť a půjdem za kocourem.

Nu, střeste přece ten svůj kletý sen,

ať hrozněji vám není vyplněn.

Nu, chutnalo, zavání trochu mourem,

však neškodí, vím, že ti bylo manou.

To další vyřiďte si! Na shledanou!