VIII. Causerie o koních v městě.

Nevím ani jak,

divnou náhodou

z okna vyhled’ jsem

do ulice;

zřel jsem koní tlum,

deset, dvacet jich

poháněl vždy pár

mužů s biči.

Sdráni, ubozí,

z bídných nejhorší,

jakby v tuto směs

shnáni byli.

Ze všech světa stran,

od kar cikánských,

od kejklířských bud,

ze všech trhů,

od panoram všech,

z poutí venkovských,

ze všech cirkusů,

hlad a bída.

Boky sedřené

místy do krve,

žebra k sečtení,

a ty oči!

Kalné, veliké,

vypoulené v dál,

hřbety v oblouku,

kost a kůže!

Smutně táhli dál...

dozorců jen bič

teskně zafičel

ob čas vzduchem.

Kopyt jejich cval

dlažbou dutě zněl,

krok jich bez švihu

jednotvárný.

Vzbouzel divný zvuk,

jakby hnátů sta

v pytli obrovském

kdosi míchal.

Muži ve hadrech

bičů násadou

prali v boky jich,

v zhublá stehna.

A tak táhnul dál

smutný průvod ten...

divák moh’ se ptát,

kam že spějí?

Nejspíš na jatky?

Na nový kams trh?

V stanic posledních

horší bědu?

K novým výbuchům

pánů surových,

v nové dřiny pot...

Smrt kde lepší?

A já nevím, proč,

v města šumu kol,

v davech nedělních

tito koně

smutek hluboký

sváli v duši mou,

proč za nimi zrak

musil hledět?

Proč si kouzlil k nim

dálné obzory,

nekonečných pust

trávy svěží?

V kterou ohromné

v lesku krvavém

zvolna zapadá

velké slunce?

S šíjí vypjatou,

s okem plamenným

zřel jsem cválati

s větrem v západ

křepké, svěží zas,

s bujným řehtáním

k brodu tíhnoucí

velké řeky.

Bez úzd, bez pouta,

pánů bez biče,

tyto ubohé

invalidy,

kteří pochodem

ulic nedělních,

v taktu souměrném

děli ke mně:

„Budeš jako my,

starý básníku,

s okna svého teď

jenž k nám patříš!

Budeš jako my,

dnes to ještě jde,

ale přijde čas,

zkrotneš stejně.

Sdraný, bídný kůň,

klesneš pod bičem

denní potřeby

všední tahoun.

My též chtěli dál,

světy hřmíti v před,

kopyt našich cval,

jak ty – letět!

Teď se šouráme,

stíny stínů svých,

město plašíce

z jeho klidu...“

Prchla vteřina,

zmizly přeludy...

Slabší kopyt ruch

zněl mi v uchu.

Města všední shon

již je pohltil,

ale duší mou

táhnou posud,

s nimi divný zvuk,

jakby s hnátů stem

v pytli obrovském

kdosi míchal...