VIII. Chtěl věčně bych být jen jak podzimek –

Chtěl věčně bych být jen jak podzimek –

však jako ten první a zdravý:

má z železa svaly, z žuly hnát,

při tom jak dítě je hravý.

On na každou skulinu hvizdne si

a šustí si v každičkém chrastí,

on mlhy si chytá na větev,

větry do skalních si pastí.

On balvany mlhy si do výše

až k temeni Boubínu vleče,

a pranic si z toho nedělá,

v kapkách že vše hned zas steče.

On do kraje smečku si vypustí

svých drobounkých vírových dětí

a do cesty sfoukne jim pro hračku

písek a listí a smetí.

Pak zase kams do dálky zavolá,

a zní to jak dělová rána –

kde vzala se, vzala, už je tu

obrovská smršťová panna.

A panna hned do kola – do kola,

v důl, na horu nohu svou sází

a podzimek střechy a vývratě

dvorně jí v zástěru hází.

Zas hvizdne si – kosti to projímá –

na mračna, jež nesou si hromy,

a vymknuv jim hromový z rukou klín

po lese štípá jím stromy.

I vyrve jim oheň ze záňadří

svou divoce nezdolnou silou –

„Chci pořezat všechny ty hlavy skal

zubatým bleskem jak pilou!“