VIII. Chýže otce Ludevíta.

Bloudí Janík, bloudí horou...

Kolem jenom jedle šedá

s břízou šumí bělokorou –

nepotěší duši chorou!

Kolem jenom skály leda

v novém rouchu z líšejníků –

neslyší těch žalných vzlyků,

šuhajkovi nerozumí.

Kolem jenom duje, šumí

po koberci měkkém vánek,

zaboří se do sasanek,

skočí pak zas do měsíčků,

červenými kývá zvonky,

jimiž rdí se lechy stonky,

do zelených pantoflíčků

podražce pak vklouzne hbitě,

a jak rozpustilé dítě

z dymnivkových bílých květů

lesních včelek plaší četu.

Kolem jenom ptačí cháska

zpěvné spolu kolo přede,

nad lindušku, sedmihláska

Slovák líp že nedovede.

Kolem jenom srnky hnědé

koloušky si vodí k jarku,

který jako na fujarku

slezinníkem přes oblásky

zurčí svoji píseň lásky. –

Nikde však té živé vody!

Slzy tekou z oka v žalu

v bílé květy na jahody.

Na tvrdou teď klesl skálu,

a ta skála v luny svitu

chvěti zdá se za soucitu.

Soumrak zatím v lesy padá,

v stromech tmí se víc a více,

tmí se i ta duše mladá,

divně plají oči, líce.

Fujarku však Janík k retu

přitisk’ jako tehdy vřele,

Anulěnce rozechvěle

když jí hrával na odvetu

za drumbličky ladné znění –

Zdá se mu, že její pění

hnulo zas tou skalou šedou.

Hledí Janík zdiven kolem,

ticho však je horem, dolem,

pavouci jen sítě předou

za Janíkem, jakby zpátky

hedvábnými těmi vrátky

cestu jemu zavřít chtěly...

Víc a víc se stromy tměly.

Ale náhle jako z chatky

světýlka zřít paprsk bledý,

tak jako by k němu dělo:

Stoupej za mnou, hochu, tedy! –

Zjasnilo se bílé čelo,

nová naděj v duši vzplála – –

Pod krokem už zvučí skála,

pod nohou juž kříky chrastí –

dále, dále! bez soustrasti!

Prostřed lesa chata nízká. –

Janíček už kliku stiská,

předsíňkou do jizby vchází.

Nad velikou v jizbě knihou

za lípovým, starým stolem,

na nějž louč své světlo hází,

schýleného hlavy tihou

vidět kmeta – – Ticho kolem.

Pohroužen v svou knihu celý,

pod níž bílá brada splývá,

ani kol se nepodívá,

ač se dvéře otevřely,

ač v nich stanul poutník smělý.

Vědomec! Tak Janík mladý

představoval si je kdysi,

s takovými v tváři rysy,

po pás dlouhé bílé brady. –

Čeká Janík, čeká chvíli,

pohne-li se stařec bílý –

čeká darmo. K předu kročí,

pozdraví. Kmet zvedl oči.

Úsměv zachvěl rty mu jemně,

vlídně povstal a děl k hosti:

„Věděl jsem, že přijdeš ke mně –

nuž, pohov si po libosti.

Vezmi za vděk tím, co skytá

chýže otce Ludevíta.“

Kde se vzalo, tu se vzalo,

na stole hned jídel stálo,

jasné vínko v číši plálo.

Vděčně Janík boží dary

z vědomcovy přijal ruky.

Po chvíli děl věštec starý:

„Vím, co hledáš těmi zvuky,

které žal vlil do fujary.

Věděl jsem, že vody živé

nenalezneš, hochu, dříve,

pokud to světýlko bledé

v chýži mou tě nedovede.

Sluha můj tě, milý hochu,

dovede k jejímu zdroji;

dřív však musíš ještě k boji

posilnit se u mne trochu.

Nuž, jez, pij, co hrdlo ráčí,

abys nabyl síly svěží

k přemožení zloby dračí,

zakletý jenž zámek střeží.

Valaškou svou draku hlavy

rubat musíš do únavy,

dvanácte hlav, z kterých rudé

plameny v tvář metat bude.

Potom vběhneš do zahrady,

u prostřed níž, plná vnady,

lípa jako kněžna trůní,

omamujíc svojí vůní.

Z pod kořenů staré lípy

hojný živý pramen kypí.

Nad ním zlatý pohár zočíš.

Načerpáš jím živé vody,

přes hory pak, doly, brody

doprovodí můj tě sluha.

Nazpět se však neotočíš,

sic se útěk nepovede,

cesty první horší druhá! –“

Na kolena šuhaj klesl,

staré ruce líbal v pláči.

„Díky, díky, dobrý děde!“

zajikavě sotva hlesl.

„Se sluníčkem novým, ranním

půjdu na ty hlavy dračí

se svatým tvým požehnáním!...“