VIII. „Co nejdražšího, Pane, máš?“ se ptám

„Co nejdražšího, Pane, máš?“ se ptám

v pokoře v nocích, kdy jsem blízko Jemu;

vím, v světě mnoho je jen lesklý klam,

útěchy nedá srdci zraněnému.

„Je divoké to vášně, Pane, plam,

jenž dává jásat srdci vzbouřenému,

je zářící to velký drahokam

v nesmírné pýchy lidské diadému?“

„Ne, není to,“ cos jako ševel vane,

„ni moudrost, krása, ani vášní vření,

jich divoké a slastné opojení,

jen mír to nesmírný, jenž jak s hvězd kane

v ta srdce prostá, i zlým žehnající,

v ubohá srdce lidská milující.“