VIII. Co rájem ztraceným vše trpce zovem!

Co rájem ztraceným vše trpce zovem!

Tak lásku, přátelství a mladé časy,

stín rodné střechy, setby první klasy, –

co's nerad ztratil, tím vše halíš slovem.

Jím srdce drásáme jak břitným kovem

a vrháme je žalu na pospasy.

Jak v duši utkví hořkých veršů hlasy,

ten život zvane nudou, bídou, rovem.

Jak zima s jarem, zle se s dobrým střídá,

a škeble v bolu drahou perlu tvoří

a po bouři se klene duha míru.

Zrak člověka i jas i temno vídá.

Po smutné noci smavou čekej zoři,

klid v srdci, v lepší budoucnost měj víru.