VIII. Daň.

Křeslo, zkad kdys dobrý, svatý

Petr vlád, teď Viktor měl,

pokorně když císař Jindřich

před ním v úctě klek a děl:

„K vaším uším, svatý otče,

žalobu svou nesu sem

proti králi, který vládne

Kastilií, Leonem.

Kdežto celý svět křesťanský,

uznává mne za pána,

on mne nezná, dosud žádná

daň mi není poslána.

Tož jej přinuť, otče svatý,

aby uposlechl v ráz!“

Papež vyslal svoje posly,

k Fernandu zněl jejich hlas,

Jindřicha by splnil přání,

zaplatil svou rychle daň,

kdyby neposlech, že s křížem

výpravu prohlásí naň.

Mnozí králové, již v radě

dleli tam, svůj vyřkli soud,

Ferdinandu pohrozili,

kdyby nechtěl poslechnout.

Král když nahled v posla psaní,

z toho velkou starost měl,

v říši, kdyby tak se stalo,

že by vzešel mnohý žel.

K velkým všem své říše poslal,

mínění jich vyzvědět,

tito poradili králi,

papeže by poslech hned.

Jelikož to slušnost káže,

poslechnout, co papež chtěl,

aby jinak nevznik z toho

říši jeho velký žel.

Králové, již hrozili mu

válkou, by se mohli mstít.

Při poradě těchto velkých

ale nebyl dobrý Cid.

K Jimeně šel Gomezově,

choti své, již miloval,

nebo krátká teprv doba

tomu, co jí svojí zval.

Ještě radili se páni,

v síň tu Roderigo všel,

král, jakmile Cida uzřel,

co se stalo, vše mu děl.

Prosil jej, by dal mu radu,

co by dělati as měl,

Rodrigo když vyslech krále,

ze všeho měl velký žel.

Mínění své králi řekl,

smysl jeho rady ten:

„Králi můj, vy zrodil jste se

Kastilii v čacký den.

Kdybyste měl daň teď platit,

podvolit se, pravím sám,

věc ta dosud neslýchaná

zlou by hanbou byla nám.

Velké cti Bůh nám propůjčil,

takto však, co platna jest?

Kdo vám takto, králi, radil,

málo na vaši dbal čest.

Málo o vaši dbal říši,

která ctí jak pána vás;

papeži a dvoru jeho

pošlete zpět posly vzkaz.

Jmenem svým a mým pak šlechtu

vyzvete v boj hrdině,

Kastilsko vždyť získali jsme

svými králi jedině.

Na pomoc nám nikdo nespěl,

aby Maury udolal,

stálo nás to mnoho krve,

vlastní život spíš bych dal,

než by daň, již dlužen není

nikomu, můj platil král!“

Králi řeč ta líbila se,

již proslovil dobrý Cid,

poselstvo k papeži vyslal,

o milost jej poprosit.

Aby nestál při bezpráví,

nehověl tak choutkám zlým,

potom králi Jindřichovi,

jakož i všem, kdo šli s ním,

vyhlásil boj neúprosně,

ba sám šel je vyhledat;

devět set a osm tisíc

rytířů s ním vyšlo v chvat.

Částečně to mani krále,

částečně to Cidův lid,

hlavním války vůdcem svorně

vyvolen byl dobrý Cid.

Průsmykem u Aspy prošli,

a se chtěli dále hnát,

Ramon, Savojský když hrabě,

s četnou jízdou v bok jim vpad.

S Cidem nastala řež velká,

krev tu tekla sterých žil,

Cidem poražen byl hrabě,

do žaláře vržen byl.

Pustil jej; za rukojemství

jednu dceru jeho vzal,

s kterou syna později měl

dobrý Ferdinand, náš král,

jenž se pán stal Kastilie,

Fernando zván kardinal.

Rodrigo Diaz tak pobil

v jiném boji, rovněž zlém,

ještě větší vojsko Franků,

které vtrhlo v tuto zem.

Král však v tomto nebyl boji,

marně on jej hledal v něm,

když tu králové i císař

s vojska svého zástupem

porážku tu uviděli,

kterou nastrojil Cid tam,

prosit papeže se jali,

Fernandu by dopsal sám,

by se vrátil do Kastilska,

daň že nežádají víc,

že se nikdo nezachrání,

komu čacký Cid jde vstříc.

Král když zvěděl o poselstvu,

domů obrátil se v chvat,

spokojen byl dostatečně,

za vše Cidu vděčil rád.