VIII. Dcerka Jairova – Lazar.

Ty, dcerko Jaira, sama nevíš ani,

ký symbol dala’s duším pozdních věků!

Tak tichá, klidná ve svém umírání,

ty nevíš, dnes čím mluvíš ke člověku.

„Spí pouze, není mrtva!“ – Jaké slovo!

My z toho vláhu nadedenskou pijem,

my slyšíme to slovo Ježíšovo,

a vírou, že jsi vstala, znovu žijem. –

Ó Lazare, jenž oplakán juž všemi,

se náhle zvedáš z rouch a pláten hrobu,

za jakou cenu, skoro snouben zemi,

opouštíš chladnou mohyly své kobu?

Vždyť jednou do ní navrátíš se přece!

Proč dvakrát chceš ten strašný zápas prožít?

Nač v změny žití, v mihotavé řece,

máš odvahu, na okamžik zas ožít?

Ó, dcerko Jaira, bratře Marty snivé,

jak málo víme a jak mnoho chceme!

U hrobů svých později nebo dříve

se s vaším Kristem jistě nalezneme!