VIII. Den, kdy tě nezřím, ne, to není den,

Den, kdy tě nezřím, ne, to není den,

to jenom soumrak bez slunce a světla,

to suchá snět, jež s jarem nerozkvetla,

to žlutý lupen, jenž spad, větru plen.

Proud plný kalu, přelomený kmen,

květ zašlapaný, vločka v bláto slétlá,

to cesta v pustý kraj, kde v oči vmetla

ti písek vichřice – to umírání jen.

Jak mrzí práce a jak nudí kniha,

ať bol či smích tam, stejný trud to číst!

Čas jak plž leze, srdce dusí tíha.

Konečně večer. Nic mne neupoutá,

a z knihy žití rvu a chumlám list

a hořce házím do prázdného kouta.