VIII. Druhá idylka rajská.

Tak musilo to býti usouzeno

v těch hvězdách věčných, kam jsem druhdy vzlet;

co řekneš na to, madonno a ženo?

Zde setkat se po věcích lidských let,

můj Dante, rozkoší jest srdci mému,

leč raději bych k zemi s tebou zpět.

Vím, k onomu tam koutu důvěrnému

tvé zahrady, kde poprv jsem tě zřel,

a hotov byl již, odříkati všemu.

Co zlata hrálo na křidélkách včel;

co pelu na motýlů křídlech plálo,

kde který v keři pták nás zřel a pěl.

Sta vůní v srdcích sterých poupat spalo,

sta dechů létlo nocí safirovou...

Co za vše jsem ti dal? – Tak málo, málo!

Jdu hvězdami a jsem tvou věčnou vdovou,

a úsměv rty mé přeletí, když slyším,

jak moji báseň dole „božskou“ zovou.

Má Beatrice, k těmto ducha výším

tys pozvedla mne – co tu lidský dík?

Jen u tvých nohou tužbu svoji ztiším.

Tak nemluv, takto mluví smrtelník,

tys zapsán v nesmrtelných knihu věčnou,

mlč o tom, v oko mé se zahleď v mžik!

To oko oka Boha jesti tečnou.

Já chvím se, trnu – padám nice v pláči...

Pojď takto drahou ráje nekonečnou.

To správně děl jsi – to pro Věčnost stačí!