VIII. DUHA.

Dorostlo nové již pokolení,

za hrozné války co do školy

choditi mělo, nechodilo;

změnili školy v kasárna,

na skladiště a nemocnice.

Dorostl Jiří též Odvaha,

rolníkův syn tam nahoře, kus až

za svatým Řipem, hraničář.

Vlny tam velkého, cizího moře

šplíchají denně k jejich až vsi,

nápory někdy divokými

natrhávají rodný břeh.

Na každém kroku je tam třeba

na stráži okem i ramenem bdít.

Už jako hocha v takové stráži

volal ho kraj i jeho rod.

Kdykoliv přes dvůr do zahrady

hošík si vyšel, vídal čnít

před sebou Říp jak nadzemský oltář,

na jeho vrchole jasně se skvít

stařičký kostel svatého Jiří.

Vždycky tak vznešený, slavnostní,

za rána, v půlden, za večera

neb pod hvězdami, v teplou noc,

v jiném a jiném vždy osvětlení,

vždycky tak vážný, velebný,

vždycky tak strážný, starostlivý,

vždycky jak duch stál ochranný.

Nebyl si hoch toho ani vědom,

vždy to však cítil nejasně,

jemu se srdce zachvívalo

před horou tou, jak před čímsi

přísným a ochranným a dobrým.

V nedělní jasné odpůldne

k obchůzkám brával ho tatíček s matkou

na delší prohlídku, pěkně-li

osení vzchází, čas-li už na žně.

Anebo sedali v zahradě.

Tehdy vždy na klíně sedala matce

maličká Marta, dceruška,

jazýčkem nezběhlým veselíc všechny.

Vždycky však před nimi jako duch,

dobrý jak duch, tak slavnostně svatě

vážný stál Říp a na něm se skvěl

stařičký kostel svatého Jiří.

Cosi tak silného, pevného,

cosi tak vzdorného bylo v tom zjevu,

jako by říkal: „Tady jsem,

tu stojím, stát budu v slunci i v bouři!“

Aniž si vědom byl, vdechoval

chlapec tu sílu, ten vzdor, on ssál je,

tím víc, když jednou v neděli

odpůldne vyprávěl v zahradě otec

o velkých táborech lidu zde

pod Řipem. „Na sta a na sta vozech

přijeli rolníci, dělníci

měšťáci, řečníci až z Prahy,

pěšky pak desítky tisíců.

Sokolů přišly jiskrné čety,

ty větší s hudbou, s praporem,

na koních selská banderia

z celého přijela Podřipska.

Šli také naši, otec i matka.

Otec řek’: ,Ať také Jiřík jde!‘

Skákal jsem radostí. Byl jsem tehdy

jako náš Jiřík – u nás jsme

samí jen Jiříci, děd i praděd.

Prvorozený syn byl Jiříkem.

Bylo to zákonem v našem rodě:

patronem našeho Řipu se křtít.

Říkával o něm prý sám náš praděd!

,Děti, to patron důstojný jest:

zlo-draka potřel, by trpícím pomoh’.

Neubližujte nikomu,

ale nedejte ublížit sobě!‘

Tak nám to říkal otec, děd váš,

proto mě vedl na tábor

pod Říp, jenž obhájit naše měl právo.

Nerozuměl jsem řečníkům,

jedno však pamatuji si dobře:

,Cizího nechceme nic, chceme jen své!

Nechceme býti otroky ve svém!‘

hlásal tam řečník, a ,Chceme jen své!‘

tisícihlavý zástup se ozval jak bouře.

Hlasů těch bouře utkvěla

v paměti mé, to volání ,Sláva!‘

našemu boji a volání

,Hanba jim!‘, utiskovatelům.

Tehdy i z kostela nahoře

vesele prapor vlál červenobílý,“

vykládal otec.

Jindy zas,

v neděli jasnou, jak křišťál čistou,

otec řek’: „Jiříku, dnes jdeme na Říp.

Maminko, vezmi pár koláčů,

ať nám tam Jiřík neumře hlady!“

Když byli zcela nahoře,

hochovi zrovna zdřevěněl jazyk.

Rozpřáhl ruce – „Jéjejéj!“

vykřikl s vytřeštěnými zraky.

Víc ani slova. Zamlklí

stáli tu také otec i matka.

Čistá jak křišťál neděle.

Polí a luk zeleň, modravé hory,

lesk Labe, červené střechy měst,

vesnic a jejich věže a vížky,

v dáli jak obři na stráži

Milešovka a Ještěd, Bezděz,

bez počtu jiných hor a hor –

všecko se lesklo, třpytilo, chvělo,

o čemsi vyšším, než vůkol vše,

o čemsi vyšším, než všecko to zemské,

všecko to světské, jak snilo by sen.

Po modré obloze obláčky pluly.

Po chvíli otec prohodil:

„A to jest ta krásná země,

země česká, domov náš.“

V tom Jiřík: „Tatínku! Maminko!“ zvolal,

klekl a zem tu políbil.

Bylo to, jako když zableskne rázem.

Okamžik citů vzplanulých.

Zatleskla v hochu dětská duše,

láskou a pravdou živená,

radostí prudkou opojená

za taký nečekaný dar.

Jen ještě jednou cos podobného

viděl jsem. Z města bez zahrad,

bez sadů, v okolí prach a písek,

silnice samý šedý prach,

stromy a trávník podél cesty

samý a samý šedý prach,

děvčátko přišlo ke příbuzným

v pohorský kraj náš, do Bezkyd.

Chudobný kraj, však plný krásy,

jak někdy srdce u chudých.

Před nízkým domkem v zahrádce malé

kvetly tam růže a pivoňky,

malými okny se do jizby smály.

Děvčátko hledí bez dechu.

Vyběhlo z jizby do kuchyně,

z kuchyně vidět zahradu,

v zahradě tráva plná kvítí,

v zahradě stromek za stromkem,

jabloň a hruška, třešeň a švestka,

kdesi tam zpívá pěnkava,

nejdříve crnkne jen na telefon:

„Crr! Neviděli jste tam našeho

Matěja?“... „Nesu, nesu kvítí!“

jinde se strnad vychloubá,

„Kikirikí!“ v to kohout pyšně

ozval se z dvorka za plotem,

s doškové střechy čimčaruje

vrabců zas uličníků sbor.

Děvčátko hledí vyjeveno,

hledí – a rozběhne se a stromek

za stromkem líbá, celuje.

Pod Řipem vyrůstal tak šťastně

v ovzduší zdravém, veselém

starého rodu kořenného

nejmladší štěp, Jiří Odvaha.

Přemohl slabikář již pracný

ve škole jejich vesnické,

a hned se mu nové odkryly světy.

Na celé kolo smával se,

Čítaje „O čertu a ševci“,

jindy zas „O Dědu-Vševědu“,

„O Zlatovlásce“, „Krakonoši“,

divil a rozesmával ho

„Ilja Muromec “, jak tak dlouho

sedáčky seděl, dlouho spal,

ale pak vstal, vstal bohatýr dobrý.

Tak nejvíc v zimě se bavíval.

Na jaře k Jiříkovu otci

přijížděl někdy v neděli

redaktor z Prahy. Sedávali

v zahradě. Na stůl tam prostřela

maminka, slavnější byl oběd

za vůně svěží zahrady,

hry slunce v zeleni stromů a v trávě,

naproti pod čistou oblohou Říp –

slavný byl oběd. Veselou knížku

přinášel host z Prahy Jiříku,

vytáh’ ji po obědě z kapsy,

„Tak mi kus přečti!“ řek’ Jiříku.

– „Ostatek sám si už přečti!“ řek’ otec,

sotva že titul uslyšel.

Honem a rád se vytratil Jiřík.

Chlapci už venku čekali,

pohádky lákaly teď jiné.

Dávno už zpíval skřivánek,

zarděly, zazelenaly se vrby,

dostaly jehňátka. Píšťalky

otloukali si s Jiříkem chlapci,

pískali, pak se houpali,

houpali na vrbách děvčata, chlapci.

Doma pak divy dály se:

kvočna jim vylíhla kuřátka, husa

vyvedla housátka, pod krovem

vlaštovky opravily si hnízdo,

brzo v něm malá písklata

zobáčky dokořán otvírala;

ve chlévě hezounké telátko

přibylo, kočce koťata čtyři,

ach, jaké směšné rozpusty!

Kutálelo se jedno přes druhé stále,

mamince lozilo po zádech,

brzo zas bujně po podlaze

skákala, tlapkama po sobě

tepala, hromadně válela se.

Uvázal Jiřík hadříček

na nitku, sem tam jím pohazoval –

koťata za ním divoce

do kouta z kouta pobíhala.

jedno se válelo přes druhé,

skákala do vzduchu, tlapky vzhůru,

na sebe měkce padala,

div, že se smíchy neudusil,

jak s nimi Jiřík pohrával.

Rázem však tuhle drobotinu

odfoukla zrovna velká zvěst.

„Tak máme hřibátko!“ zvěstoval otec.

Hřibátko! Jiřík vyskočil,

tatíček dal mu do stáje pozřít.

Vidí tu Jiřík, jak kobylka

hřibátko olizuje, jak hlavu

olizuje mu, hlavu a šíj,

s tlukoucím srdcem Jiřík to vidí.

Což teprv později, do pole

když už zas kobylka směla s vozem,

po boku se svým hřibátkem,

takovým štíhlounkým a mrštným,

do předu hned se rozběhlo,

směšně si při tom poskočilo

a zase k matce se vracelo.

Jiřík chtěl stále doprovázet.

„To tak! Dost jednoho hříběte!“

prohodil otec polopřísně.

„Ne tak, by skotačila dvě!“

Matka se tomu stranou smála.

„Tam máš svá,“ řekla, „koťata!“

– „Nechci! Ať hraje si s nimi Marta!“

odřekl Jiřík uražen.

Už ani neshlíd’ na koťata.

Událost nová bývala,

jahody, třešně když dozrávaly.

Věděli chlapci podrobně,

kde která třešeň při potoku,

v háji a na kraji lesíka.

S Jiříkem na ně lozívali,

obrali je, jen ty nejvyšší

nechali špačkům. Přeslavné hody

třešňové! O žních pomáhal

na pole nosit oběd. Ženci

na mez si usedli, a on

chodil jim pro vodu na pokraj lesa.

Byla tam dobrá studánka

ve stínu jedlí. Za perlou perla

vyskakovala z ní a dál

potůčkem tekla křišťálovým

po svahu mezi podrostem.

Jednou, v den parný, jak tam vodu

nabíral, pískot uslyšel,

takový žalostný, bolestný pískot,

ne jeden, bylo jich slyšet víc.

Poznává Jiřík: ptačí to pískot.

Postaví džbán a vyzvídá.

Vidí: tam níže pod studánkou

chvojím je přikryt potůček,

na chvojí trhá sebou ptáče,

taková krásná sýkorka,

modravá křidélka, žlutý bříšek,

čiperná, bystrá hlavička.

A níž tam druhá, ještě níž třetí.

Trhají sebou, škubají,

piští a piští. Jiřík jde k první,

sahá už po ní – ona se

brání, chce štípnout, piští, křičí,

nemůže s místa. Už ji má.

„Neboj se, hloupá!“ křičí na ni,

ona se k prstům lepí mu.

Křidélka, nožky lep jsou samý.

Chvoj, na niž sedí, samý lep!

„To si tu kdosi nalíčil na vás!“

brouká si Jiřík a stírá jí lep

s nožek a křídel. Jde to ztěžka.

„No, vidíš, že jsem tě nezakous’!“

rozevřel dlaň – ona hlavičkou vrtí,

těkavě hledí očkama,

výbojně křidélka roztáhnout zkouší,

frnk – frnk – a v lese zmizela.

Očistil potom druhou i třetí,

vyhodil polepenou chvoj,

do prachu zašlápl ji pevně,

umyl si ruce, naplnil džbán

studenou vodou, až se spotil,

k žencům se vracel vesele.

Pod Řipem takto vyrůstal Jiřík,

když se tam poplašná roznesla zvěst.

Chystali se tam Aničky slavit,

vesele s nimi zatančit,

vtom poplach, poplach: „Vojna! Vojna!“

Dech se tím slovem zarazil

otcům i matkám, jejich synům,

milenkám jejich. „Proč a zač?“

dralo se ze zaražených prsou,

z roztrpklých úst. „Proč? Proč a zač?“

Hned jim to pověděl rakouský úřad:

„Odvody!“ Všude odvody,

odvody. „Proti Srbům a Rusům!“

„Áh!“ – všem se pěstě sevřely,

mladým i starým, odporem prudkým,

odporem zatím bezmocným.

„Áh, ďábli! Proti Srbům a Rusům?

Toť proti nám! To proti nám!

Proti nám potáhnou synové naši,

proti nám, našemu budoucnu!“

svírali pěstě, bezbranné pěstě,

otcové synů, zatím bezmocní,

když jim ti synové, mladí a zdraví,

v zástupech do kasáren šli

blízkého města. Šli s odporem němým,

co jejich otcům svíral pěst.

Neoschly ani matkám oči,

neoschly oči milenkám

mladých těch, zdravých, jadrných hochů,

poplach když nový zahoukl.

Do každé vsi vzkázal rakouský úřad:

„Zítra se budou odvádět

muži až do padesátníků!“

Zalomcovala všemi ta zvěst.

„Chtějí nás vyvraždit!“ ze všech hrdel

výkřik se dral, zatím bezmocný,

výkřik, jímž zoufala – doufala víra,

je-li tu co nad tu ďábelskost,

je-li v tom světě přec vyšší síla,

lepší a čistší, lidštější –

a všem jim říkalo srdce: Jest! Jest!

Odejít musel též s jinými

na vojnu Jiří Odvaha starší,

Jiříkův otec. Zlomena,

na nohou sotva se držela matka.

Ruce jí klesly, klesla jí

hlava i srdce. „Co teď? Co počnu?

Co si já počnu bezradná?“

Jiřík se na ni zaražen díval,

Marta si hrála s koťátkem –

vidouc je oba, zaštkala matka,

zástěrkou oči zakryla,

ven vyšla, na dvůr. Dvůr zcela jiný.

Jako by zpustl, oněměl.

Ve chlévě krávy, ve stáji koně

s hřibátkem, drůbež na dvoře,

prasátka v krmníku – vše se dnes zdálo

zamlklé zcela, celý dvůr,

za dvorem zahrada, která vrátky

svítila otevřenými,

za ní pak pole, pole a louka –

všecko to volalo po práci,

po hospodáři, hospodyni,

všecko to volalo: „Chceme žít!“

– „Jak já to zmohu? Co teď? Co počnu?

Co si já počnu bezradná?“

stála tu matka jak schnoucí lípa,

na dvoře stála podťatá.

Vtom slyší smích, tak srdečný, šťastný,

Martin to smích za hry s koťátky,

ale hned slyší Jiříkův okřik:

„Nesměj se, hloupá!“ a na to hned

žalostný Martin pláč. A nitro

káže jí hned: „Jdi tam! Třeba tam

tvého je slunka na květ a zrání!“

Jiného byl však mínění

rakouský úřad. Netrvalo

dlouho, a přišla komise,

vzala jí koně; netrvalo

dlouho, a z chléva odvedli

krávu; a potom přišli opět,

sepsali, co má v komoře,

sepsali, co má na půdě sena,

aby to bez milosti hned

pobrali pro jícen armády bezdný.

V starostech matce, v trampotách

plynuly dni a měsíce dlouhé,

až celý rok minul, druhý a třetí.

A tu jí z úřadu poslali zprávu,

velice stručnou, že v Karpatech

padl jí muž, Jiří Odvaha starší,

a že je s jinými pochován

pod lesem, půl druhé míle od vsi

té a té.

Tak Jiřík osiřel,

tak jemu ovdověla matka.

Ó ženy matky, před vámi

třeba je smeknout. Čest vám a sláva,

vám, na něž jako lavina

bída se zřítila, na vaše děti,

na vás i na ty, co živíte,

na města kamenná, nerodná, hladná,

na vaše chlévy prořidlé,

na vaše stodoly provětrané,

na pole svěřená jen vám,

na louky, prahnoucí po posile,

na střechy, jimiž zatéká.

Vám, neklesnuvším, vám tak vzdorným,

vám všem tak olupovaným,

vám přec tak vynalézavým, vtipným,

vám všem tak statečným, nezlomným,

vám naše země vděčně se klaní.

Vzdorem a láskou zmohla tu

bídu i matka Jiříkova.

Jiřík už musel pomáhat

– ze školy skladiště udělali –

při práci matce, musela

malá i Marta. Dalo to trudu

všecky ty krky uživit.

Úřady braly a braly všecko.

Stáhli i z věže zvony dva.

Přijela odpůldne komise pro ně

ze vsi, kde zvony už pobrala.

„Nejdřív je slavně vysvěcují,

a teď je z věže tahají

jak zloděj holuby z holubníka –“

ozval se repot z houfu žen.

– „Nechali tam jen umíráček!“

– „Tím odzvoníme té bestii!“

vykřikla pološílená žena,

také již vdova – muž i syn

padli jí v Srbsku – s jinými vidouc

jejich dva zvony stahovat.

Jeden z nich starý byl, starý měl nápis:

„Od zla a nepřátel nás chraň!“,

relief svatého Václava pod tím

s podpisem: „Nedej zahynout!“

Celý ten kostelík byl starý.

„Odzvoníme té bestii!“

křičela pološílená žena,

hned tu, hned tam mezi ženami

bez sebe vzrušením pobíhala,

hned zase strnule hleděla vpřed.

– „Už jenom ať jí odzváníme!“

zvolala druhá zuřivě.

„Bude to, bude!“ – „Hleďte tu faleš!

Zve se to ,z Boží milosti‘,

ale dá zvony na kanony

přelívat, na zabíjení!“

– „Aby nám vraždily muže a syny!“

– „Bůh je jim vrchní jen policajt.“

– „Na nás jen. Na nás, na chudáky.“

– „Na kohož jiného? Strašit nás.“

– „Sobě si ráj, ale bez Boha, vzali;

peklo, to štědře nechali nám.“

– „Pokrytci pekelní! Ďábli a kati!“

– „Odzvoníme té bestii!“

vzkřikla zas pološílená žena

do hluku rozvášněných žen,

zbavených mužů a synů, jak ona,

doma jen děti hladové,

doma jen dcerky udřené, bledé,

doma jen dědeček, babička.

Na zemi přes noc ležely zvony,

ráno však z nich jen jeden zbyl.

Starý zvon se starým nápisem zmizel.

Ráno když pro ně přijeli,

nenašli ho. Jak by se propad’.

Jak by jej vítr odfoukl,

nebylo v zemi ni stopy, ni rýhy,

kudy a jak jej odnesli.

Četníci běhali, hledali všude,

dobrého čenicháče psa

přivedli – marno a marno všecko.

Běhali, hledali, pátrali,

na výslech brali po řadě všechny.

„Copak my na to stačíme?

Děti a dcerky teprv ne a

babička nebo dědeček –

ty aby samy na voze vozil!“

odsekly ženy četníkům.

Na zvláštní výslech vzali i děti.

Ty zasvěceny nebyly

do tajemného únosu zvonu.

S Jiříkem odpovídaly

po pravdě jako podle noty:

„Nevíme.“ – „Neslyšeli jsme.“

– „Babička řekla, že se as propad’.“

– „Že prý as vidět nemohl

takové svoje znesvěcení“ –

tvrdil tam hošík, čipera,

jak to byl zaslechl od babičky.

– „Schicken’s doch diese Trottel fort!“

strážmistr zařval na četníky.

Starého zvonu nebylo.

– „Tam máte ještě umíráček!“

četníkům na věž ukáže

vychrtlá žena s malým kloučkem.

Četníci zmizeli jak kouř.

– „Však jim té bestii odzvoníme!“

křičí už po kolikáté

na návsi pološílená žena.

A měla pravdu. Naději

předešla skutečnost nečekaná.

Korunované Násilí,

pyšné a zpupné, do prachu kleslo.

Odzvonili mu dřív, ó, dřív,

nežli jim předtucha a víra

říkala. Na Seině, na Temži,

ve Washingtonu, na Vltavě,

pod Tatrou, na Visle, na Baltě,

v Římě a na Balkáně jásot.

Samý jen jásot s jásotem.

Země si oddechla. Praha hlásí:

„Svoji jsme opět, svobodní!

Staleté Násilí ve prachu leží.“

Odzvonili mu i pod Řipem,

v Jiříkově též vsi, kde na věž

vytáhli ukrytý starý zvon

se svatým Václavem. Jak se on z věže

rozhlaholil a rozzvučel,

zvuk jeho všem se zdál nový, tak nový,

křísivý, ach, tak křísivý.

Rozplakaly se ženy. „Tak! Tak!

Vidíte, odzváníme již,

odzváníme již –“ vykřikla žena

pološílená, zaštkala,

bez sebe padla na zem. Chvíli

trvalo, než ji vzkřísili.

Svědkem byl toho všeho Jiřík.

Neřestí, křivd a cynismu,

ale též náhlých problesků ctností,

z prudkého odporu vyšlehlých.

Pobuřovaly ho ty city,

třebas mu rozum nedoved’

třídit je. Veliké události

přísně ho vychovávaly.

Vážným se stával hochem, ne mračným.

Nedal se sudbou zakřiknout.

„On? Jiřík? To je má pravá ruka,“

říkala matka sousedkám.

„Celý to táta: ne řeči, a práce.“

Cosi tak silného, pevného,

také však vzdorného rostlo v tom hochu,

jako ten Říp, jenž bez změny

čněl před ním z rána do večera

vážný a strážný, důvěrný

se starým kostelem svatého Jiří.

Ale též jasná modř oblohy,

veselá, laskavá, objímavá,

tiskla se jemu do mysli,

netlačila ji dusně k zemi,

nesla ji výš a k rozletu.

Dorostlý hoch už byl, ze školy vyšlý,

když jejich ves též vítala

svobodu českou a samostatnost.

Srdce mu vzplálo, hořelo,

šlehalo plamenem. Plamenem svatým.

Cítil: teď tatíček při něm stál.

Vzpomněl si na letní odpoledne,

vypravování otcovo,

na tábor pod Řipem, na bouřné „Sláva!“

našemu boji a volání

„Hanba jim!“, utiskovatelům.

Když pak se Praha chystala

uvítat hlavu svého státu,

národem slavně zvolenou,

jako kdys Jiřího Poděbrada,

zahořel Jiřík ještě víc,

zahořel vidět tu šťastnou hlavu,

v kterou se vtiskly, vtělily

staleté horké naše touhy.

Zahořel hlavu tu uvítat.

Přemluvil svého kamaráda,

a oba ze vsi chvátali,

ze vsi té kus až za svatým Řipem,

malí ti hraničáři dva,

vlny kde velkého cizího moře

šplíchají denně k jejich až vsi,

nápory někdy divokými

natrhávají rodný břeh.

Půl cesty uběhli, ujeli druhou,

aby též s Prahou vítali

nového Jiřího Poděbrada.

Byli tam oba ztraceni,

ztraceni jako dvě kapky v moři,

nebylo však tam čistšího,

nebylo však tam bouřnějšího,

nebylo srdce tam většího,

než bylo srdce Jiříkovo.

Hučelo moře zástupů,

bouřilo moře jásotem vděčným,

vítalo bouři pozdravů

nového Jiřího Poděbrada,

a malá kapka v moři tom,

maličká kapka kapička-Jiřík,

cítila se tu mořem tím,

cítila se tím hučícím mořem,

bouřícím mořem-národem,

bouřícím vlnami pozdravů vděčných

všem, všem, kdo doma, v cizině

podkopávali Násilí zrůdné,

odkopávali hory překážek,

než drsnou urovnali půdu

pro nový život, lidštější;

všem, všem, všem bouřil ten srdečný jásot

od pokolení minulých

do pokolení přítomného,

velkým i drobným borcům všem,

tlícím už v hrobech slavných i skromných,

zapomenutých, zarostlých,

co měli odměnou radost jen v srdci.

Všem, všem, všem jásala vroucná ta bouř,

novému jásala Poděbradu,

dobrému jásala Osudu,

že, jakož prorokováno, vláda

všech věci našich do našich

přechází rukou. Zahlédl Jiřík,

jak přejel v tomto jásotu

nový náš Jiří Poděbradský.

Zahlédl drahou hlavu tu.

Zahlédl v bouřném vytržení,

ženy jak plakaly, zahlédl

slzy i v očích rozchvělých mužů.

Sám se jen třásl, jen se třás’,

v zástupě skrčen, ze zástupu

vyrůstaje však vysoko,

vysoko srdcem. Ni slova, ni slova

nemohl vyrvat ze sebe.

Byla teď celá jeho bytost

jediným bouřným výkřikem,

jásotem vděčným.

Den slavný a velký.

Jak vzrostl Jiřík tímto dnem!

Ucítil sílu v srdci i v hlavě,

volnější dech a hlubší klid,

jasnější vzhled a širší obzor.

Cítil se vyšším, lidštějším.

Citlivé bývá srdce mladé,

o hony rozum předbíhá.

Bytostí novou se stává člověk,

rabská když pouta setřese,

volným se stane z nevolníka,

svou nazve celou rodnou zem,

svobodným cítí jejího ducha,

ducha svých dějin, svých osudů,

svobodným cítí i jeho rozhlas,

rodnou svou, silnou i sladkou, řeč.

Vzdělal se v hospodářské škole.

Týdně z ní domů přicházel,

radou i rukou pomáhal matce,

rodnému statku, rodné vsi,

částkám té znovuvzkříšené říše.

Více však vzdělával se sám.

Po denní práci scházíval se

důvěrně s milou družkou svou,

kterou si vybral, jak on sám vážnou,

ale, jak on sám, též veselou.

Smáli se mu, že s papírovou

sedává večer milenkou,

kdy každý z kamarádů u vrat,

za humny nebo na mezi

postojí, posedí se svou milou,

stisknou si ruce, k sobě se

přitulí, třebas bez slovíčka,

na dlouhou chvíli, na dlouhou,

která se zdává jim jen mžikem.

Nezmátl Jiříka tento smích.

„Každý jen po svém!“ říkal jim klidně,

věrně se bera ke knize své.

Svou chtěl mít hlavu a nosil ji přímě.

Mladá však nezapřela se krev.

Na bývalé své kamarádky,

s kterými chodil do školy

a které vyrostly už v panny,

doved’ se pěkně podívat,

veselé nadhodit jim slovo.

Ony se za ním však mračily:

„Co po něm, když takový je pavouk!“

Matky však jinak soudily,

když byly samy mezi sebou:

„Není on taký, jak se zdá.

Ty tiché vody jsou nebezpečné.“

– „Z něho to, říkám, vybuchne!

Není on lhostejný, ó, není!

Bude to muž i hospodář,“

matky si říkaly a každá

v duchu si přála zetěm ho mít.

Stával se Jiřím. Vyrůstal

na muže, sám už řídil statek.

Slast zcela zvláštní pocítil,

že už jím vládl sám, sám jej řídil,

pomáhal růst mu, kvést a zrát,

množit se klidně, sytit a živit

sebe i jiné, hladovost měst.

Čas však i jemu k odvodu přišel.

Na první ráz ho odvedli.

K vojsku již našemu. Rád byl tomu.

Rád cítil toto uznání:

K obraně schopnost svou a statnost.

Hned ho však domů pustili –

bylo tam třeba hospodáře.

Tentokrát radš by se nevracel.

Cosi v něm prahlo po družnosti,

po družném žití prah’ samotář.

Minula léta. Deset dost rušných

prožila republika let.

Základy její – od staletí

kladené ruma bez poskvrn –

držely dobře. Nebylo trhlin.

Čistil se pozvolna celý svět

z válečných nakaženin a vředů,

čistila se nám pozvolna

naše též mladá republika.

S počátku, úspěchem opilá,

na zítřek ani nemyslila.

Kdekdo jen politikařil:

švec, pekař, výhybkář a drožkář

nechali práce a mluvili

na schůzích, v hospodách a klubech;

poslanci, ministry chtěli být.

Rozum byl odstaven, nenávist heslem,

bez třídní legitimace

na hnůj i filosof byl hozen.

Noviny zhokynářštěly

– odpusťte, ženy přestatečné,

že je tu přirovnávám k vám.

Zcela to neklape. Vaše hádky

o haléř jsou přece poctivé,

upřímně míněné. Ale tady?

Raděj se vyhni z daleka!

Rozblábolila se republika.

Ba též se zaneřádila,

a to nás, starší, rozčilovalo.

Byli jsme také naivní

jako ten švec, pekař, výhybkář, drožkář.

Věřili jsme, že dovedem

ukázat světu stát náš vzorným;

ale že po každé povodni

studánky, potoky a řeky

bývají všecky samý kal,

a než se usadí ty kaly

a voda čistá poteče zas,

na to že třeba trochu času –

na to jsme pozapomněli.

Povodní hroznou byla přec válka.

Kal její přirozený jest.

Zanes’ i naši republiku.

Vyhrnuli se se všech stran

chamtivci, šplhavci, kteří jak sršni

vrhli se na ni a pili jí krev.

Do předu drali se ulejváci,

draly se lokte špinavé,

až loď již zapraskla republiky.

Přísnému kormidelníku

zlomili vaz. A ještě se zrůdní

kdesi i chechtali nad padlým

hrdinou. Ale neuvízla

v mělčině této naše loď.

Šťastně a včas se odrazila

zkušenou rukou statečnou,

zkušeným zrakem, spolehlivým,

do hloubky vplula bezpečné.

Střásla ten hmyz a očištěna,

vítána pozdravem přátelským

od starých, od mladých kolem států,

dala se do práce obrodné,

dala se do práce, by vnesla

podíl svůj k obrodě světové.

Konec byl jara. Zasetá pole

vzcházela slibně. Zahrady

dávno již odkvetly. Odkvetly lípy,

kvetly však růže tak vášnivě

červené a tak bělostně bílé

a po nich poletovali

motýli bílí a duhoví v malých

zahrádkách květných před domky.

Daleko bylo ještě do žní.

Tenkráte divnou pocítil

po otci touhu Jiří, mladý

statkář již Jiří Odvaha.

„Alespoň uvidět to místo,

kde leží, v dalekých Karpatech,

pod lesem, půldruhé míle od vsi –“

najednou řekl před matkou.

„Ode všech opuštěn tam leží.

Nepostál u něho nikdo z nás.“

– „Zajeď, můj drahý! Zajeď i za mne!

V duchu tam stávám den co den,“

matka mu dí a zaplakala.

Odejel Jiří. A rád a rád.

V těle to cítil: rozletět se!

Duše se chtěla rozletět.

Dosud až příliš samotařil.

Mladé se duši zastesklo

po světě širém, po širokém,

po čemsi zcela novém v něm.

Vyjel už z Čech a Moravou jede.

Kam pohléd’, pilnou ruku zřel

na rolích, lukách, na celých lánech,

na dílnách, nádražích, továrnách.

Ba i když nespokojenost prudší

uslyšel z různých hovorů,

bylo to o lepším přesvědčení,

víra, že se to lepšit dá.

Slibnější všude viděl život,

než znal jej z novin svárlivých.

Překvapil takt ho, snášelivost

v rozprávkách s lidem venkovským.

Poznával: s těmi, kdo žijí z práce,

vždycky se shodneš, domluvíš,

ale ne s těmi, kdo štvaním a láním

živí se lehce a výnosně.

„Zdravější v práci své je venkov

než dnešní politikářská,

neživící, však dusící Praha,“

myslil si, hledě na role

pečlivě vzdělané, na továrny,

pokuřující pokojně

nad šumem práce odměřené.

„Není to Praha posvátná,

do dálek která zářívala,

budila, křísila, sílila,

vznášela po staletí dlouhá.

Na Prahu hladově usedlo

kobylek politikářek hejno.

Veškerou radost z života,

vše květy naší cti a práce

okusují a zžírají

málem až na pahejl. Ne, ne Praha;

kobylky jsou to, kobylky,

na Havlíčkovo osení co

sedly a ničí je!“ hněvem se třás’,

srovnávaje ty továrny, role

o závod zapracované

s otravným politikářským žvástem.

„Venkov již jednou nás od smrti

zachránil, zachrání nás opět –“

sílil se mužnou důvěrou.

Neušla mu však ani krása

krajů těch našich východních:

Haná, stůl pokryt tak štědře,

pahorky pracně vzdělané,

a tam ta schůze bohatýrů:

Radhošť a Smrk a Kněhyně

a Lysá Hora, jak by tam družně

obři si pokuřovali.

Projel tak v tichém přemítání

pokrajem Slezska. Komínů les

zaražen zahlíd’, železárny,

koksovny, haldy – černý náš kraj,

kouř jen a dým – a zrovna cítil,

pod ním že, jak tady projíždí,

hluboko pod povrchem zemským,

v podzemním těsném bludišti,

tisíce osmáhlých tváří a rukou

vyrývá zlato zčernalé

z bohatých útrob štědré země.

Syn práce cítil s těmi tam

kutajícími pod zemí krtky.

Dál, dál jel dlouhou Haličí,

až sestoup na stanici malé

u malé vsi, dost vysoko

na stráni pod lesem, s rozhledem dálným

na řetěz hor. Tam řekli mu,

kudy je nejblíž ke hřbitovu.

Hory jak mraky kolkolem

hluboce modré, až černé se táhly,

nad nimi jako ledovce

svítila oblaka osluněná.

Po stráni travnaté pod lesem

běžela cesta, zarostlá hustě,

po stranách hlásky čistými

zpívaly chrpy, jitrocel, kopretiny,

třezalky, jetel běloučký,

krvavé drobné karafiátky

– slzičky Panny Marie, –

tu a tam vlčí mák a všude,

všude a všude dýchala

hustými trsy mateřídouška.

Jak by to kvítí sešlo se

z celého světa sem – zněl bzukot

mušek a včel, zněl čmeláků

popěvek hlubší, míhal se polet

motýlů, žlutých a modravých,

bílých – a všecko polito sluncem

lesklo se, vonělo, zpívalo

daleko od kouře a prachu,

lesklo se, vonělo, zpívalo

v zapadlé samotě tu tiché.

Květů těch polních kytici

natrhal Jiří u samé cesty.

Ani se jemu nezdálo,

že je to cesta ke hřbitovu,

zdála se cestou vzkříšení.

Cesta se zahnula – před ním hřbitov.

Veliký, nepřehledný jest.

Ohrada, brána z kamene, dřeva.

Stvořil ji ušlechtilý duch

jak i ten kříž velký ve volném středu.

Sta a sta rovů sřaděno,

tu a tam se jmény, většina bez nich,

zvedá se nad hroby v pořádku,

v pozoru věčném. Nehybné pluky.

Zarostly k nim už pěšiny,

zarostly podél nich i rovy.

Jako ta cesta po stráni

zarostl hřbitov kvítím a kvítím.

Tu svítí zlatá třezalka,

tu zase chrpa, kopretin zástup,

tam bílý jetel medový,

krvavé drobné karafiátky,

slzičky Panny Marie,

tu hoří vlčí mák a všude,

všude a všude oddýchá

hustými trsy mateřídouška.

Obcházel Jiří hrob za hrobem,

drahého jména nenašel nikde.

Lahodný větřík ho provázel,

šeptal, obletoval hlavu.

Hlas dobře známý proniká

k Jiřímu v lahodivém tom šeptu:

„Buďte tam šťastni v svobodě své!“

Hruď se mu sevřela. Kytici

položil mlčky na cizí hrob:

„Tatíčku, vám –,“ zaň mluvilo srdce,

„a také otcům jiných zde,

synům a zeťům jejich, všem pak

druhým jak bratřím. Vězte již:

poražen Satan i jeho drábi,

odevšad hlasy zní národů:

,Svobodni chceme být se svobodnými!‘

Hlasně tak srdce mluvilo,

s hlavou jak pochýlenou stál Jiří,

kterou mu větřík ovíval.

Nenaladil ho hřbitov chmurou.

Naopak, vida ze hrobů

nový zas vyrůstat, zkvétat život,

cítil cos jako vzkříšení

k životu novému, plnějšímu,

vzkaz k silnějšímu budoucnu.

Duch jeho vážný jenom zvážněl

myšlením, jež mu navíval

hřbitov a lahodivý větřík.

Neklesl, ale se povznesl.

„Je přece krása v klidu a smíru

padlého reka, ne otroka.

Život je boj, je zápas, práce.

Dosud však příliš ničivý

boj ten jest; tvořivý musí býti,

tvořivý, jako je zápas můj,

rolníkův, jako je horníkův v jámě.

Proč má žít v člověku bestie?

Proč ona žije víc v přesycených

nežli v těch nedosycených? Proč?

Proč se tak vzpíná v unuděných,

ale ne v upracovaných? Proč?“

odporem Jiří se zneklidňoval,

po stráni zvolna kráčeje

k nádraží zpět, by z Haliče přejel

pod Tatry, na nové Slovensko.

Rád byl, když seskočit moh’ z vlaku

na pochod novým Slovenskem.

Druhý už den šel krajem tím novým,

před sebou maje tatranský dóm

s věžemi jeho a fiálami.

Sám kráčel, jako okřídlen.

Ale ne samoten. Mluvilo k němu

všecko – byl sobě poetou.

Mluvil s ním život zápasící,

tajemství vzrůstu a pohybu.

Byla v něm, rostla v něm skrytá síla,

jako ta míza ve stromě,

síla, co zázračné květy tvoří

tichých těch stromů, nemluvných.

On také cítil s rostoucím stromem,

se vzcházejícím osením

tak zcela bez řeči a prostě,

citlivým svojím pohledem.

Ale též chtěl jak strom a pole,

jako ta louka a jak ten les

tvořit a množit tuto krásu,

nejenom vnímat nečinně;

také chtěl, cítil v sobě tu sílu,

vydávat plodotvorný květ.

Bouřila se již v něm ta síla,

mladého srdce rašení,

tvůrčí ta síla, již křísí láska,

napíná, žene do letu.

Bouřila se již v něm až prudce,

rozpřahovala ramena,

by jimi objal, by jimi sevřel –

áh, ještě nezná, nepoznal

tu, by ji objal, by ji sevřel

rameny svými k prsům svým,

líbáním by v ní rozžíhal život.

Hořelo v něm již, k výbuchu

chystal se provalit ten plamen.

Jenom se dotknout jejích rtů!

Ale kde ona, aby ji sevřel

rameny svými k prsům svým?

Aby jí slunce a hvězdy snesl,

nejčistších květin kytici,

nejvroucnějších a nejkrásnějších?

Aby v tom světě zatuchlém

řek’ jí, že pořád kvete láska

a nový život rozžíhá?

Na jejích rtech by žár svůj zchladil,

utišil žízeň, k dílu pak šel?

S tím žárem v srdci šel krajem novým

pod Tatrou, dómem velebným.

Čerstvý byl den a plno rosy.

Blankyt a zlaté slunce v něm

byly tak čisty a tak vonné,

jak by je zrovna před chvílí

v mateřídoušce vykoupali.

Zavíval vánek rosnatý,

hladilo slunce lahodivé.

Škovrtal skřivan a zpíval kos.

Rosou se umývala kvítka,

smála se očkem jak děvčátka.

„Hle,“ dumal Jiří, „přírody divy,

zázraky krásy! Proč život náš

tolik jí denně netvořívá?

Proč je tak stále ničivý?

Proč žije v člověku divoký dravec?

Není dost jiných zápasů?

proč tolik nenávisti živí

bláhový člověk, tolik msty?

Zajde, co zrozeno z nenávisti;

zrůdné to jest a chorobné –“

přemítal Jiří, v němž křísily se

myšlenky s ránem vzkříšeným.

Rád míval ráno rozletavé,

křísivé. Cítil: za rána

pukají pupeny v hlavě na květ.

Tehdy se duše modlívá.

„Co krásy kolkolem! Co krásy

ve světě rozprostřeno jest

všude a všude! Co krásy! A člověk?

Jako by opustil ho Bůh –“

přemítal Jiří, jemuž duše

také se umývala rosou.

„Ne, ne! To člověk opustil Boha.

Člověk se zpýchnuv zapomněl.

Rozumu jeho staré báje

nestačí. Nezdvíhají ho

z všedního prachu, jako kdysi

zdvíhaly předky i v úpadku.

Zastárla naše náboženství.

Ale přec nezastárl Bůh.

Ustrnuly jen světské církve.

Čistší chcem náboženství své.

Čistší být musí a vznášivější.

Nebouřit ve mně rozum můj,

ale jej doplňovat smírně.

Obnovy chrámu třeba jest,

vyššího jemu posvěcení.

Jest ovšem v srdci pravý chrám,

v samotě mé, ne poustevnické,

ne v asketické samotě,

ale v mé samotě pro celek činné,

vzdělávající okruh svůj.

Vezdejší život však, dni jeho všední

po součinnosti volají,

po práci společné, po družné službě.

Ony však po společném též

volají svátku, povznesu myslí,

po novém chrámě společném.

Ne jenom po zevně krásném chrámě,

jejž zkrášlil sochař s malířem;

ne po tom smělém seskupení

klenby a zdí a nádhery

mramoru, žuly a malachitu,

ale bez vnitřní náplně,

bez ducha očisty, povznesení –“

postupem svého myšlení

rozhorloval se zvážnělý Jiří.

„Ty naše chrámy přestárlé

zní jenom zištností, sobeckostí.

Snižují Boha víc a víc

na zvěrolékaře chlévů a stájí,

na obvodního lékaře,

na hasiče a pojišťovnu

od krupobití, od ohně,

na ředitele povětrnosti,

ba ještě hůře, nutí ho

vražedným požehnávat zbraním,

nepožehná-li, berou Mu

svěcené zvony z chrámových věží,

zlato a stříbro s oltářů“ –

horšil se Jiří, jakoby kázal,

jako by volal k zástupům.

Tak ho proud přemýšlení nesl

přes černé balvany překážek,

přes vzdorné klády a skaliska v břehu.

„Šťastna jsi ovšem, babičko,

pěkně-li kravka se otelila.

Věříš, že na tvé modlení

Pámbu sám pomáhal tobě i kravce,

telátku. Věř a šťastna buď!

Nejsme však všichni tak lehko šťastni,

jako jsi ty, šťastná babičko,

s kravičkou svou a s telátkem svým –“

usmál se, prudko kráčeje.

„Co může býti světějšího

nad zasvěcení Pravdě a

Dobru a Kráse? Těm dcerám Božím

nejkrašším? Této Trojici

srdci i rozumu nejsvětější?

V nich, jenom v nich se shlíží Bůh.

Je to tak prosté, proto tak těžké.

Říci to u nás hlasitě,

vysmáli by se povýšeně.

A přece, ať se smějou, ať,

musí se to říci, hlasitě říci.

Musí se stavět taký chrám,

nemá-li člověk máchnout rukou

nade vším naším životem.

Musí se toto slovo říci –“

rozhodoval se. „Těžká je

ovšem ta stavba. Nesvážejí

na ni už kvádry žulové,

nekreslí stavitelé plány,

malíři neskizzují fresk;

básníci neskládají hymny,

ni hudebníci nápěvy.

V samotě své jen váží kvádry

rozletlá mysl. Kvádrové sny.

Budou je svážet z kamenných lomů?

A snad – snad přece ten pravý chrám,

z nejtrvalejších žulových kvádrů,

dle plánu nejsmělejšího,

s výzdobou uvnitř nejkrásnější,

s přeúchvatnými hymnami,

taji se jenom kdesi v srdci“ –

přelítl jeho myslí mrak.

„Mají snad oni více pravdy,

co se jen směji? Smíchem tím

povýšeným a lehkokřídlým?

Ale proč bouří se ve mně ten hlas,

ze mne se probíjí a bourá?“

spřádal svou novou gotiku

v jasné té tišině a slavné,

jak kráčel krásným krajem tím.

V novém zas jevil se mu kroji.

Tatra již dávno zmizela.

V stříbřitě modrém zabarvení

leskly se hory lesnaté;

pod nimi na svazích, pahorcích mírných,

uzrávajíce do zlata,

svítily dlouhé pruhy rolí;

za nimi louka zářila;

u cest se třešně zardívaly.

K procitnutí se chystalo vše

v posledním užuž dospávání,

líčka kdy ruměn polívá

ve klase zrnu, na stromě plodu.

Zahlížel se v ten kraj i lid,

v střídavé půvaby jeho a krásy.

Sem tam již lid byl procitlý,

oči mu blýskají, tváře hoří;

jinde si oči protírá

z dusného spánku otrockého,

naslouchá nedůvěřivě,

svobodě ještě nenavyklý.

Cítil to, viděl i slyšel to,

chápal to Jiří. A soudil klidně.

Ať jenom rostou síly ty

mladé a neopotřebované!

Přejte jim klidu, svobody!

Přejte jim slunce k uzrávání!

Až předháněl se v myšlenkách,

krajem jda krás a nádher nových,

není-li určeno mu být

kolébkou myslím vznešenějším.

„Od země chceme pořád jen

větší a větší ušlechtilost,

bohatší, jakostnější žeň.

Proč tolik od sebe ji nechcem,

od lidstva, od každého z nás?“

v duchu si na otázku přísnou

odpověď dával přísnější.

Na chvíli se v něm zamlčelo.

Vdechoval svěžest, vůni luk,

lesů a žita zrajícího,

jak kráčel sám a sám a sám

lučinou polem, lesem družným,

přehozenými závojem

mužného jeho roztesknění,

pod kterým jako řetěz hor

temně se zdvíhaly jeho tužby.

V tom s pole píseň vylítla,

hlas dívčí, mladá a šťastná píseň,

jako by skřivan vznášel se,

taková prostá jak to kvítí,

vroucná jak polní květina,

pozemsky krásná, zemsky šťastná,

nebeským sluncem politá.

Neviděl Jiří pějící děvče,

křoví ho od ní dělilo;

slyšel jen slova, jak se perlí,

slyšel, jak zplašila mu hruď.

„Aj, čo si ty, sokolíku, pekný pták!

Pozdravuj šohajka na stokráť!

Ptaj sa ho, ak sa má?

Má-li ma tak rád on ak ho já? –“

pěla ta píseň nestrojená.

Jiří jen vpíjel slova ta,

pocítil po nich zrovna žízeň –

„Má-li ma tak rád on ak ho já?“

Pocítil najednou ve své hrudi,

že je tam prázdno, že je tam poušť.

„A tu je život! Tady je život:

,Má-li ma tak rád on ak ho já?‘

Láska! Toť život! Život! Láska!“

vykřikl v duchu jak probuzen

z dlouhého sna tak tíživého,

k životu, kterým láska jde,

láska vše nese, i starosti, trudy.

Zaúpěl v něm ten nový hlas –

,Má-li ma tak rád on ak ho já?‘

„Život! Ba život! Život! Život!

Žíti ten život, ne snít jen, číst!“

Dávno v něm, dávno hlas ten rostl,

až nyní uzrál, dorostl,

rozpuk’ se, jako puká pupen,

rozpukl se a zavoněl

kořennou, vášnivou, omamnou vůní –

,Má-li ma tak rád on ak ho já?‘

Jiří si znovu opakoval.

„Krásné je dílo vystavět dům,

založit sad a zasít pole,

na růži zušlechtit planý trn;

založit rodinu krašší je dílo –“

hlas vážný šeptal Jiřímu.

„Člověkem budeš celým“ – celá

mluvila k němu příroda.

Vzrušeně roztlouklo se srdce,

jako dřív nikdy. Co dlouhý čas

v nitru se ozývalo temně,

hledalo prudko východu,

budilo tužby rozvířené,

to v něm teď zrale propuklo,

splnění žádalo bytostí celou.

Po ženě Jiří zatoužil.

Po ženě družce zatoužil prudce.

„Ven, ven, ven! Ze samoty ven!“

bouřka v něm zarachotila jarní,

v hlavě jak by se zatmělo

přivalivším se vichrem a bouřkou –

nevěda ani ubíhal

zrychleným krokem, zrychleným tempem.

Třetí už den šel krajem tím.

Konec už června byl. Den parný.

Odpůldne žhavé, bez mráčku.

Jak kráčel polem, v klasech zrálo,

až to v nich jemně praskalo,

až to z nich chlebem zavánělo.

Postál, když do lesa zahnula

cesta a z hory ho jak lázeň

ovanul chládek. Bukový les,

starý a sytý, svítil jen zdravím.

Potom jej zchmuřily jedle a smrk.

Dlouho šel pod klenbami jejich,

než uzřel prosvítat mýtinu.

V tom zaslech’ volání, hlas lidský,

zmatené volání: „Bože môj! –

Bože môj! – Anička! – Anička moja!

Pomoc! – Ach, pomoc! – Bože môj!“

Do skoku dal se Jiří. Mžikem

na horské stanul mýtině.

Vidí: pod keřem malinovým,

u trouchnivého pařezu,

děvčátko leží, ramínka nahá,

na nožkách krátké punčošky,

střevíčky jako papírové.

U něho slečna zděšena

klečí, je za ramínka drží,

„Anička! – Anička! – Bože môj!“

volá a volá strachy bledá.

„Co se tu stalo?“

„Zmija ju,

zmija ju uštipla.“

„Kde, kde?“

„Neviem.

Anička! Ach, ach!“

„Nekřičte,

prosím! Kdy, kdy ji uštkla?“

„Teraz.“

Jiří hned přiklekl k děvčátku.

Za ručku vzal ji. „Tady je rána.

Pomůžem. Honem! Jen nekřičte!“

Z batohu mžikem kapesník vyňal,

roztrhl ve dvé. Prořízl

ránu –

„Ach, ach, prečo?“ vykřikla slečna.

„Nekřičte, prosím!“ klidně řek’

Jiří a vyssál ránu a vypliv’,

vpravo a vlevo od rány

oběma díly kapesníku

stáh’ pevně ručku, jak provázky.

„Ponesu vám ji.“

„Ona sa ľakla“ –

„Přijde zas k sobě. Daleko k vám?“

„Hen naša dedina. Pod kopečkom.“

„Pojďme!“ řek’ Jiří, na ruce

děvčátko vzal a mýtinou dolů.

Po boku jemu kráčela

neznámá slečna ustrašená,

ještě se chvějící, nemluvná,

zakřiklá Jiříkovým slovem.

Vesele od ní se odrážel

děvčátkův klobouk s modrou stuhou,

slaměný. Nesla jej na ruce.

Za stuhou několik zastrčeno

kvítků: veliký vlčí mák,

dvě kozí brady, kopretiny,

jak si je cestou do lesa

utrhla na louce a v žitě.

„Je u vás doktor?“

„Do mesta

treba proň poslať.“

„Hned třeba poslat.“

„Hneď, hneď. Ach, Bože, Bože môj!“

„Jen ticho, ticho! Bude dobře.“

„Pámbo daj!“ slečna zavzdychla

po boku Jiřího, jenž rychlým

pospíchal krokem s návrší,

a ona drobnějšími kroky

za ním neb vedle chvátala

pěšinou lesní, hned úzkou a sráznou,

hned širší, trochu zarostlou.

Už vyšli na cestu, žitné se pole

zalesklo, za ním zemáky,

pšenka a ječmen, zelí a tuřín,

a již tu před nimi dědina –

doškové, šindelové střechy

s bílými komíny, trochu též

zahrad a nad tím kostel bílý,

střechu má šindelovou i věž,

na věži baňaté železný kohout.

„Nech sa vám páči nalevo!

Chodníčkom!“ nesměle podotkla slečna.

Obešli dědinu. A hned

před nimi vlídný přízemní domek,

s většími okny, úhledný.

Bylo zavřeno. Zatloukla slečna.

Po chvilce zarachotil klíč –

ve dveřích statná hospodyně.

„Mamička, neľakajte sa!“

„Pre Pána Boha. Čo sa stalo?

Anička! Čo je s Aničkou?“

vykřikla hrůzou hospodyně.

„Nič, nič, mamička!“

„Ako že nič?“

křičí dál matka. „Snáď so skaly spadla?“

„Nič, nič, mamička! – Nech sa vám

páči k nám!“ Jiřího zve chvatně,

matičku dovnitř postrká,

ale ta křičí: „Pre Pána Boha!“

dcera však hosta dovnitř zve,

dokořán otvírá mu dveře.

Aničku nesa na rukou,

vešel tam Jiří chvatně a mlčky.

Tryskem přivezli doktora.

V pořádku našel všecko, pomoc

pochválil rychlou a odejel.

Všichni se zatím seznámili.

Usedli v tiché světnici,

hospodář, hospodyně a Jiří.

Sloupkové hodiny tikaly

na prádelníku ořechovém

a také ostatní nábytek

starý byl, útulný, jen se leskl.

Nad prádelníkem viselo

několik drobných podobizen,

z obrazů Jiřímu do očí

litografie „Jelačić“ padla.

„Památka z povstání,“ si řek’.

Hospodář vážný, na pohled vetchý,

po delší nemoci být se zdál;

málomluvný byl, odměřený.

Besedu vedla za něho

jadrná, zdravá hospodyně.

Všecko v ní dosud svědčilo,

že kdysi pořádně plašila chlapce.

Až dosud jiskra ve zraku,

ve tmavých, hustých vlasech ni jeden

šedivý. Jenom když dcera s ní,

zdála se starší. Řeč vedla živě.

Na řadě ovšem Anička.

– „Ja som sa ľakla! Ešte sa tresem.

Čo by nám rekla mamička,

naša to, viete, najstarší dcéra,

keďby si jej dcérečka

u nás, a priamo u babenky,

nožku neb ručku zlomila!

Lozí to, skáče – kozliatko naše.

Uhliadať sa jej nemôžem.

Hádala som už, že so skaly spadla.“

A potom přišly na program

krajiny, jimiž prošel Jiří,

úroda, daně, drahota,

následky vojny, politika,

Slovensko nové, pan president,

Praha a Topoľčianky – všeho,

všeho se dotkla beseda.

Hospodář jenom někdy slovem

přitakal, potvrdil sem tam řeč,

„Hej, hej.*) – Tak, tak!“ se do besedy

chvílemi vkládal slabičně,

tak jako basa přibrumtává

k tomu, co druzí zpívají.

Zato však paní hospodyně

tak velkopansky hrála svůj prim,

zkušeným zrakem přehlížela

osoby, řeči, jeviště,

které jí předváděl host nový,

a taktně napomáhala

hovoru zaraženého trochu

hosta. Únavou z jeho cest

dalekých si to vykládala.

Byla tím hovornější pak.

Později dověděl se Jiří

rodinnou jejich kroniku:

hospodář byl kdys učitelem

v sousedním městě. Byl pln sil,

mlád byl a do práce jen hořel.

Pořádal občas divadlo,

pořádal tance po divadle,

pořádal veselé výlety,

zařečnil rád si, zadeklamoval,

půjčoval knížky slovenské.

Rádi ho měli malí i velcí.

Úřady dusily však ten žár,

a jen že dcerky úředníků

přimlouvaly se za něho

– byly tak vděčny zábavám jeho –,

řekli mu zcela důvěrně:

„Prestaňte rečniť, deklamovať!

Zapsaný ste už panslávom.“

Náhodou přišel nový služný.

Uslyšel děti ve škole

slovenskou píseň vesele zpívat –

co to a kdo to, pátral hned,

zvěděl, že učitel je pansláv,

ještě týž den ho propustil.

Zrovna týž den, nic nevěda o tom,

učitel šťasten se zasnoubil

s dceruškou po pravotáru.

Dlouho, ach, dlouho nechtěla

ni slyšet paní pravotárka

o také svatbě do větru

– ti dva se měli opravdu rádi.

„O svadbe takým sa otvára

nebe, a po svadbe hlady sa trepe,“

říkala dceři. Nakonec

přece však povolila.

Měla jich víc než Věrečku,

majetku také nebylo nazbyt.

Byla sic z rodiny zámožné,

měšťanské, dětí, zvlášť dcer, bylo mnoho,

dělením pak a sudbou zlou

zbyla jen z toho vzpomínka tichá

na pohodlnou kdys zámožnost,

pak ještě tři čtyři pěkné kusy

starého, vonného nábytku.

Ty nyní dcera dostati měla

do mladé domácnosti své.

„Snáď na ne usmeje sa šťastie,“

tichou se těšila nadějí,

když na ně hleděla ten večer,

na jejich rozkvétavý máj.

Bylo to hrozné probuzení,

jak by jim okna kdos vytřískal,

jak by jim mráz všecky květy spálil.

Byla to na smrt novina.

Učitel z chudé byl dědiny horské,

z Oravy, tam až pod Chočem.

Bohatství v srdci jen měl a v hlavě.

„Martine, teraz ukaž, čo si!

Pričiň sa, pomože ti Pán Bôh.

Lenochom nebude pomáhať,“

prohlásil sobě i snoubence své,

tchyni své. „Nebude ohlášok,

dokial’ mať nebudem pevnú pôdu

pod nohama. A urobím,

čo v mojich silách. Nechce-li čakať

Věrečka, púšťam ju ze slova –“

Ona však přetrhla ho: „Budem.“

Slovo to sílu zázračnou

do srdce vlilo Martinovi.

Uchopil Věrečku za ruku,

políbil ručku jí i matce:

„Ďakujem vďačne vám. Čakajte!“

Odešel. Sám však neodcházel.

Šlo s ním to slovo zázračné

„Budem“, a v slově tom byla všecka

budoucnost. „Chyť sa, chyť sa len,

čoho sa chytiť môžeš, a pracuj!“

na sebe volal. A chytil se.

Bylo to daleko sic od nich;

bude-li úspěch však, bude k nim blíž.

Cihelnu vystavěl u Bratislavy

kamarád jeho s otcem svým;

vzali ho na zkoušku do kanceláře.

Vedl jim všecko obratně,

přesně a se zdarem. Nebyli zvyklí

na taký dosud pořádek.

Neminul rok, a majetník mladý

těžce se, těžce rozstonal.

Kdejaká pomoc byla marná.

Pochovali ho. Otec byl sláb,

aby tak velký závod vedl;

vše složil na bedra Martinu.

Bez poruch závod měl odbyt vždy větší,

o překot Martin dbal o jeho zdar,

až si ho starý vzal společníkem,

svěřiv mu všecko vedení.

Příští hned neděli zajel Martin

k Věrečce své a k paní matce,

vyjednal ohlášky a hned

po třech už nedělích byla svatba.

Odvezl k sobě Věrečku.

Přibyly děti, přibývalo

také však jmění. Přes dvacet let

vedl ten závod sám, až neduh

zakázal mu to. Změnit vzduch

přikázal lékař. Vyhléd’ si tedy

u zetě blízko, co Hanu si vzal,

nejstarší jejich dítě, a panským

revírníkem byl – Anička

byla už jejich dcerečka – tam si

vyhlédl s ženou dědinu

v krajině zdravé pod horami,

vystavěl domek, nakoupil

polí a stal se hospodářem.

Jménem jen. Vpravdě byla jím

jadrná, bystrá jeho družka.

Tak to sám hospodář vykládal

Jiřímu, když byli později sami.

Teď vedla řeč paní statkářka.

Jiří se snažil přizvukovat.

Dobře on v ní hned vycítil

obzvláštní rys, trochu velkopanský.

Nemohl si jej vysvětlit,

cítil jej však. Až pozděj v něm uznal

tón zbylý z hrdého měšťanstva.

Rázem se dveře otevřely –

„Anička už sa smeje! Hej!“

vesele hlásí slečna dcera,

vystrkujíc jen hlavičku.

Jiří se zachvěl, jak ji spatřil.

„Nože ju priveď, Evička!“

zvolala jadrná hospodyně.

Zahlídla dobře, jak zachvěl se host,

host jejich zcela nečekaný,

oživl hned a okřál hned,

jak se mu čelo rozjasnilo

zjevením jejich Evičky.

Přelítl úsměv matčinou tváří.

„Evička – Eva!“ stísněně,

zmateně šeptal si v duchu Jiří,

když dveře naproti zapadly.

„A ako je u vás?“ hospodyně

ptala se čile, když z cesty své

vykládal Jiří některé dojmy,

totiž jen napovídal je,

rozprávku aby udržoval.

Zmaten byl v duchu hlavičkou

v pootevřených naproti dveřích,

jiskrnou, krásnou hlavičkou

– nebylo kdy se zadívat předtím –

„No, tak ju priveď, Evička!“

v duchu si roztržit opakoval,

roztržit, neklidně pohlížel,

kdy se zas otevrou ty dveře,

kdy se v nich ona objeví.

Pocítil, v celém těle cítil:

„Není-liž ona hádankou,

kterou mi osud rozluštit dává,

hádankou mého života?“

A přitom se strojeným klidem

k otázce, jak to u nich je,

své hostitelce odpovídal.

Zrak její bystrý, zkoumavá tvář

zvážněly napětím, pohnutím silným,

Jiří když o smrti otcově,

o jeho hrobě, jenž zůstal neznám,

krátce se zmínil, jak na matku

ulehla všecka starost a práce

a kterak on jí teď ulehčit chce.

– „Bez gazdy gazdovať veru

ťažko je, ťažko,“ přikývla

zvážnělá, ale pátravě, čile

celou vždy situaci hned

ovládající hospodyně.

Na hospodářství, pokrok v něm

přešla pak řeč, a hospodyně

chytala slova Jiřího

sic zdrželivě, ale chtivě.

Viděla: víc toho ví a líp.

Po válce byla to trudná práce,

vykládal Jiří, pořádek

pozvolna do všeho zas uvést;

tehdy že málo zkušený byl.

„Ťažko je, ťažko bez hospodára,

veruže ťažko. Viem to, viem,“

přikývla znovu hospodyně.

„Ťažko, i keď je hospodár.

Statočok náš nie je tak vel’ký,

a čo dá práce! Päťdesať

štrychov než obrobíš –“

– „I to dá

práce dost.“

Bystře pohledla

k Jiřímu po těchto slovech,

mžikem ho zvážila. „Majú viac!“

v duchu si řekla spokojeně.

„A k tomu starosť o deti.

Doma nie je škôl, do mesta treba

detičky poslať, do cudzích rúk.

Pre matku veliká, veliká starosť

dcérečku vydať do cudzích rúk.

Evička naša v Bratislave

ve školách bola,“ podotkla,

na hosta hledíc, hospodyně.

„So synom je to ľahší vec.

Andrej náš bol zas na technike

v Prahe, a veľmi sa mu tam

zapáčilo. No na druhý koniec

k hôrnemu úradu zahnalo ho

ďaleko do Podkarpatskej Rusi.

Píše nám prave dnes,“ podotkla,

na hosta hledíc, hospodyně.

Roztržitějším stával se host.

Sotvaže dvě tři souhlasná slova

přikládal k řeči matčině.

Všecko to zachycovala

zkušeným okem mateřským,

vidoucím dál, než mohou jiní:

neklid a stísněnost hostovu,

zvýšenou jeho zaraženost;

zachytla jeho pohledy

k zavřeným za Evičkou dveřím.

Mateřský napovídal jí cit:

Tady cos začíná – vážného cosi –

a zdá se, prudko – hluboko!

Nevěsta v domě – to cítila dávno,

ba ona se jí pyšnila.

Přelívala se matčiným srdcem

radost i starost, hrdost i strach.

Potají už jí vyhlídala,

by se k ní hodil, ženicha.

Teď už v ní samé rozčilenost

divná se rozehrávala,

předtucha rozvírala oči –

„A snáď ho poslal Pán Bôh sám!

Veď ako ochránca k nám vešiel,“

přemítá matka starostná.

Pozorněji, však nenápadně

řeč, pohyb hostův prohlíží.

– „Kedyže prídu naše deti?

Čo sa tak dlho meškajú?“

s úsměvem k dveřím se obrátila.

„Musím sa po nich poobzrieť.“

Odběhla, v kuchyni rozkazy dala,

s veselou tváří se vrátila.

Vtom vedle zazněly kroky a smíchy,

dveře se tiše rozlítly,

na prahu Anička s šelmovským smíchem,

s obvazem lehkým na ručce,

za druhou Evička ji vede.

„Nože len ďalej, ďalej k nám,

divoká naša pacientka!“

babička vnučku pobízí.

A ta se rozběhla – babičce mžikem

do klína vtiskla hlavičku.

„Nie, nie tak, nie tak, duša moja!

Pekne tu pánovi poďakuj!

On teba zachránil nám všetkým.

Pekne mu podaj ručku! No!“

Hlavičku zvedla Anka malá,

šelmovsky pohlédla na hosta,

vstala a s nataženou ručkou

k Jiřímu zvolna popošla.

„Ďakujem vďačne!“ zašvitořila,

až kolem všichni se zasmáli.

Jiří ji chopil za tu ručku,

tílko jí objal levicí,

„Ale, Evičko!“ vesele zvolal,

políbit chtěl jí hlavičku.

„Anička, Anička je ta malá,“

babička poopravuje.

Jiří se zapálil, jen hořel.

Zapálila se i Evička.

Ale hned rychle popošla k němu,

ruku mu podala: „A tiež ja

ďakujem vďačne“ – a ještě hoříc

pohledla jemu do očí.

Docela zmaten stiskl tu ručku,

podržel, pustit ji nemohl;

cítil to její blaživé teplo,

políbit chtěl ji, zapomněl.

„My všetci ďakujem vám vďačne,“

matka mu ruku podává.

„Hej, hej,“ též hospodář malomluvný

přitaká k slovům ženiným,

tak jako basa přibrumtává

k tomu, co druzí zpívají.

Tu se již Jiří vzpamatoval,

paninu ruku políbil.

Radost se matce rozlila v srdci,

všecko v ní zrovna jásalo.

Co bylo předtuchou, zdálo se pravdou.

„Veru ho poslal Pán Bôh sám!“

v duchu si říká, potvrzuje.

„Ale veď slnko už zapadá!

Evička, prostíraj! Skoro, skoro!

Anička, povedaj pánovi!“

Odběhla honem do kuchyně.

Za chvíli usedli k večeři.

Do čela hospodář, po pravé Jiří,

naproti němu Evička,

vzadu pak babička s Ankou.

Dlouho do noci seděli, mluvili,

smáli se, než se za Jiřím dveře

zavřely v malé světničce,

než hlasy vyprovázející

dozněly: „Dobrú noc!“ – „Dobrú noc!“

Ale jen Anička dobrou noc měla.

Usnula jim už při stole.

Z ostatních nemoh’ usnout nikdo.

Nejméně Jiří. „Ach, jak jen, jak

jsem si jí nevšiml už v lese?

To pro tu ustrašenost jen.

Nemám rád tváře ustrašené.

A zatím jaký skvost! Nu, skvost!

Jaká to bytost! Ta hlavička krásná!

Jak vystrčila ji ze dveří!

Na prahu když se zjevila celá,

světnice byla hned jasnější,

byla hned vlídnější, útulnější.

Ach, co je v ženě půvabu!

Co je v ní půvabu! Ty oči!

Veselé, ba až šelmovské,

a zase tázavé, důvěřivé,

a zase podmaňující,

že mi hned bezvládně klesají ruce.

Ony mne vedou do nové

svatyně, kde se rozum vzdává.

V tom čílku je cos hrdého,

cosi tak nedotknutelného:

,Jednomu, nebo žádnému!‘

V tom je to celé zauzlení.

Jednomu jen! To značí zápas.

Což je-li tady v dědině

druhý, ba třetí ještě kohout?

Ať třeba sto jich! Nedám se.

Nedám se. Tady jde o život, o vše.

Nastavit tady musím vše.

Bez ní – ne, myslit se nedá život.

Bez ní – ne, není života.

Tuším však výhru bez zápasu.

Ta její vtipná hlavička!

To, to má ona po matičce.

A také její veselost.

Zajat jsem, zajat, svázán, spoután.

Nikdy bych tomu nevěřil,

že lze tak snadno nás muže chytit,

o rozum šmahem připravit.

Když se tak plaše zardívala,

jak byla svůdná v zardění!

To její,A tiež ja ďakujem vďačne‘,

ten hlas, ten vzhled, ten rozkvět úst!

Taková čistá neotřelost,

takový neohmataný květ!

Ó ženy, ženy, ženy! Co svůdných

ve vás je vnad! A jak blaží nás!

Za každým jejím pohledem, slovem

já bych ji líbal, líbal. Ach,

snad je to všecko jen sen, jen krátká

pohádka? Ale pohádka

šťastně prý končívá? Uspává malé.

Ale nám velkým nedává spát.

Ó, co je záhad v ní, v tom čílku,

v horkém tom tílku! Jak z něho žár

sálal a přeléval se do mne,

při ní když stál jsem, ji za ruku vzal!

Proč jsem to dosud u žádné jiné

necítil? Našli jsme se my dva?

Našel jsem sladký ten tón, jenž schází

na šťastný souzvuk duši mé?

Láska! Teď cítím ji, teď cítím

uzrávat plnost života –“

snil, blouznil, vzpomínal si

na loži Jiří, hned ruce si mnul,

hned zase za hlavu se chytal,

hned mhouřil oči. „A jaký jsem

hlupák byl, nešika! Ach, jaký

nešika! Nešika! Přeřeknu,

zapálím se jak chlapec. Jak chlapec.

Slova mi nejdou na jazyk.

Směšný, ach, směšný. Zamilovaní

všichni jsou směšní. Čím později

začnou, tím směšnější jsou vždycky.

Zamilovaní. A já jím jsem,

jsem, jsem, ach, stokrát zvolám:

Jsem, jsem!

Ony to vědí – obě dvě –

a já to řeknu – řeknu jim to –

zítra hned, zítra řeknu jim

oběma – musím, musím to říci,

musím – že si ji odvezu –

odvezu Evičku – k sobě, k sobě –“

snil, blouznil, přemítal,

rozhodoval se na loži Jiří.

A v druhé malé světničce,

vzadu až, v malém křídle domku,

neusínala Evička.

Dlouho tam o samotě s ní matka.

V rozčilenosti obě dvě.

„V hlave sa mi to nemôže smestnať.

Pán Bôh ti, dcerka, požehnaj!

Veď nám to priamo z neba spadlo.

Veru ho poslal Pán Bôh sám.

Praviem ti, Evička: To je tvôj ženich.“

„Ale, mamička!“

„Nič, nič, nič!

Počúvaj zkúšenejšej mamky!

Sama už prišlas k zralosti.

Pomýšľať na sobáš je treba.

Veď dcerky majú krídélce.

Nevideť ich, no majú ich, majú,

a príde čas, a uletia.

Smútno im, na smrť, na smrť im smútno,

neuletia-li, keď je čas.

A tvôj čas prišiel, Evička moja.

Pán Bôh ti zdravie dal,

ručky dal pilné, do hlavy rozum,

teľučko ako jabĺčko,

čistunké, len sa zardieva zdravím,

si ako – ako malina.

Ty to tak nevieš, no mať tvoja vie to.

Ej, bude radosť mať tvôj muž,

bude mať radosť z ženušky takej.“

„Ale, mamička!“

„Nič, nič, nič!

Poslúchaj zkúšenejšej mamky!

Ženám je treba dva razy,

dva razy stoľko zdravia ak mužom.

Žena ho musí iným dať,

novému tvoru, svojim deťom.“

„Ledvaže přišiel, a vy už

deláte ženicha z neho.“

– „Máš pravdu,

prišlo to ako búrka k nám.

Div pozrieš, a už udrelo u nás.

Spadol nám ženich do dvora.

Samas mu otvorila dvere,

samas ho sebe privedla.

A moje oči zkúšenejšie

pravia ti verne: to je on,

to je ten tvôj, to je ten pravý.

To nie je Paľko divoký.

Paľka i s jeho cigánami

zaženem od nás – preč, preč, von!

Hoc je on boháč, no bez duše človek.

To nie je pre nás, pre teba.

Takemu frajeru nepodáš ruku

ani ty, ani nikto z nás,

keby on so šestimi koňmi

prijel a v zlatom kočiare.

Vieš, já už po dvoch, po troch slovách

znám, čo v kom je, aká duša v ňom.

A ja ti praviem, privedlas sebe

človeka, dušu hlbokú.

Na každom jeho hnutí vidím,

ak žije tebú, tebú len.

Chovaj sa, duška, podľa toho.

Pán Bôh ti v kroku tom požehnaj!

Zajtra si viac o tom pohovoríme.

Pamätaj, čo ti hovorím,

Evička moja, duša moja!“

Objala dceru horoucně,

pohladila jí jasné čelo,

pohladila jí hlavičku,

políbila a stírajíc slzy

potichu, potichu odešla.

V světničce, v tichu nočním tišší,

zůstala Eva samotna.

Vzrušena byla, poplašena.

Radostné, slastné třesení

cítila v celém, v celém těle.

Víc, víc než slova matčina

všecka jí bytost potvrzovala,

tlukot jí srdce zvěstoval:

„Ten, jehož potají čekáš, přišel.“

Víc, víc než slova matčina

srdce jí tvrdilo: „To je on! On!“

Ona se také poddala

povelu jeho podmanivosti.

Ach, jí se zalíbil povel ten.

Jak klekl k Aničce – „Tady je rána!

Pomůžem. Honem! Jen nekřičte!“ –

slyší ta slova, vidí ho nésti

Aničku, cítí ty pohledy,

cítí, jak seděli naproti sobě,

cítí ty pohledy zkoumavé,

cítí ty pohledy dobývavé,

ony ji berou, zdvíhají,

ony ji k sobě přitiskují,

tisknou ji celou, celičkou,

hlavu i srdce, celé tělo,

ony ji celou líbají,

vášnivě líbají, horoucně, prudce,

unést ji chtějí, jak Aničku.

A ona podléhá té síle

a ona vzdává se síle té,

dává se unášet a unést

síle té prudké, záhadné,

dává se líbat, líbat, líbat

vášnivě, horoucně, oddaně.

Unáší ji ta prudká síla,

ona se k ní jen připíná,

jako se k útulnému domu

sterými květy důvěrně

připíná růže popínavá.

Radostné, slastné třesení

probíhá celým, celým jí tělem.

K otevřenému přistoupla

oknu a do rukou vložila hlavu.

Zpola jen pociťovala

chládek a vůni ze zahrádky.

„Bože môj!“ dral se ji chvílemi vzdech.

Nebyl to vzdech, to nenadálá

radost i úzkost chvěla jí,

změna, jež před ní jako Sudba

se zrakem stála zakrytým,

změna tak velká a nenadálá

vábivá tak a záhadná.

To tlukot srdce poplašně volal

prudkými vzryvy: „Bože môj!“

Všecky ty představy divokým vírem

míhaly se v tom tlukotu.

Znovu a znovu hodiny bily

novou a novou opět čtvrt,

nežli se od okna zvedla Eva

všecka už jiná, změněná.

Potom se svlékala, svlékala zvolna –

duše kdes byla daleko.

Vtom se zas dveře pootevřely,

tichoučko, zcela tichoučko,

v nedbalkách matička zas vešla

tichoučko, zcela tichoučko.

Dcera ji ani neviděla,

až ji už matka objala.

„Mamička!“

„Nekrič! Nekrič! – Nespíš?

Ani ja, ani ja nemôžem.

Nemôžem v hlave to všetko srovnať.

Neobyčajný veru hosť.

Je-li to všetko živá pravda,

hovoriť môžeš o šťastí,

o šťastí veru neobyčajnom

hovoriť môžeš, Evička.

So mnú to nešlo tak ľahko a hladko.

Tri roky za mnú tvôj otecko,

tri roky chodil verne, verne,

mali sme sa tak rádi, no

mamička nechcela, nechcela svoliť.

A tady – vojde do dverí,

dvere už rázom na zámok za ním.

Takové nachytro známosti,

hovoria, ďaleko neubehnú.

No, tomu never, Evička!

Päť rokov brali – nebrali sa,

potom sa vzali a – rozošli.

Znám taký prípad. Ako dá Pán Bôh,

vieš. Ale tady – už som ja

ženichov viděla a nevest!

Poznám, len mrknu, zamrknu.

Tady to z neba samého šťastie.

Slovečka ot teba neslyším.

Nič, nič to. Nevesty nebývajú

hovorné. A vieš, Evička,

zajtra si sami dopoluďňa

vyjdete. Vezmete Aničku –

ale nie, by ju zas uštipla zmija!

Po obede už pôjdem aj ja.

Obozriem naše polia a lúky –“

na zítřek program dělala

starostná matka. Pojednou zdlouha,

zdlouha se na dceru zadívá,

jak tady polosvlečena sedí.

– „Pán Bôh ti, Evička, požehnaj!

Ale je radosť na teba pozrieť.

Teľučko ako jabĺčko.

Čistunké, ako by polité slnkem.

Nemusí za takú dcérečku,

veru sa nemusí mamička hanbiť.

Ej, bude radosť mať tvôj muž,

bude mať radosť z ženušky takej.“

„Ale, mamička!“

„Nič, nič, nič!

Poslúchaj zkúšenejšej mamky!

Na radosť mužom, pre mužov

ženina krása predsa je všetka,

ak tá, čo od Pána Boha má,

tak tá, čo si ju pridáva sama.

Z tej krásnej radosti obidvoch

rodí sa potom človek nový,

svet nový, nový krásny svet,

ako sas zrodila aj ty, naša

milá a pekná dcérečka.

Bez muža žena i s krásou je planá,

pre nikoho je, uvadá,

sama sa trápi a hanbí a mučí,

biedna je ako sirota.

To už tak od Boha, duša moja.

Nič nerob proti prírodě!

Kvietečka také sú tak krásné,

aby pak vydaly krásny plod.

No, o tom viac ešte pohovoríme.

Čas už je ľahnúť, Evička.

Pozieraj, pozieraj! Svitá už, svitá!“

Políbila jí ramínko,

nahé a přísné, zahlídla

pod ním jak dvojčátka nemluvňátka,

ze spánku již se budící,

líbezné její panenské prsy,

zakryté zpola – „Ako dve

hrdličky!“ řekla si – pohladila

ještě to ramínko zkoumavě,

pohladila je ještě jednou,

něžně.

– „Si čistunká, Evička.

Zôstaň tak! Zôstaň tak! Buď šťastná!“

A zase tichoučko, tichoučko

dveře si zpola jen otevřela,

tichoučko k svému starému,

tichoučko vešla do ložnice.

Ulehla také Evička.

Na druhém konci ve světničce,

neklidným spánkem a neklidným snem

zmítán a plaše rozčilován,

v loži se Jiří obrátil.

Na dvoře zrovna zazpíval kohout.

V dědině rázem se rozneslo,

co všecko sběhlo se u statkářů.

Viděli Evu s Aničkou

s jakýmsi cizím mladým pánem

po poli chodit pod kopec,

na kraji lesa posedávat.

Odpůldne uviděli je

se samou pani statkářkou za vsí

pole a louky obcházet

za živé rozprávky a smíchu.

Pohledli na ně zvědavě,

ale pak dále šli za svou prací.

„No, čože? Dievka dozrela,

čo teda s ňou? Za muža s ňou,“

rozhodla babka, když děvčata

s novinou o Evě přiletěla.

Také to Paľko doslechl,

v dědině blízké mladý statkář,

bohatý, pyšný, divoký.

V dědině žil, než s ní se nesžil

a jeho matka ještě míň.

Nestal ohnivým jejím Pavlem,

zůstával Šavlem zarytým.

Necítil se Slovenskem novým,

neviděl rád jeho svobodu.

Z nového Slovenska on rád měl

jedinou jenom Evičku.

Na ni si zostra namířil oči,

na ni si zaostřil myšlení své.

Už také cigány jednou poslal,

aby jí zahráli pod oknem.

A oni hráli, vášnivou hráli,

ale hned po prvním zahrání,

statkářka vzkázala, ať jdou hrát jinam.

Jestliže trochu cigány,

nijak to nezarazilo Paľka.

Co jemu překážky? Smál se jim.

Dokud byl v Pešti, na závody

chodíval rád; čím víc překážek,

tím přece slavnější vždy výhra.

Zasmál se Paľko překážkám,

zasmál a znova cigány poslal,

pod oknem zahrát Evičce.

A oni hráli, vášnivou hráli,

ale než ještě dohráli,

statkářka vzkázala dále už nehrát.

Trochu-li zas to cigány,

nijak to nezarazilo Paľka.

„Budeš ty moja, Evička,

budeš ty, budeš ty, Evička, moja!“

notil si ráno, navečer.

Počítal, kolik má on, kolik oni.

Počítal jednou, po druhé,

zítra a pozejtří a dále;

počítal, vážil, srovnával –

po každém takém počítání

pohodil hlavou bujněji,

notil si pyšněji, furiantštěji:

„Budeš ty moja, Evička,

budeš ty, budeš ty, Evička, moja!“

V hlavě už všecko měl hotovo:

kočár má nový, do něho dá si

zapřáhnout pěkné vraníky,

zajede, řekne o Evičku,

juchacha-hej! – a v neděli

všecky tři ohlášky najednou spadnou.

„Ej, bude svadba! Na nohách

dediny celý týždeň budú,

moja a jejich dedina.

Na nohách budú, obedve budú.

Cigáni budú v každej hrať

pieseňku moju o Evičke“ –

říkal si ráno i celý den,

notil si ráno, notil si večer:

„Budeš ty moja, Evička,

budeš ty, budeš ty, Evička, moja!

Odvezu si ťa, Evička,

odvezu si ťa, Evička, domov.“

V tom, jak by hrom byl udeřil,

novina: „K Evičke prijel ženich.

Už sa s ním po pol’u prechádza,

na kraju lesa sedávajú

sami, lebo aj statkárka.

Sú vraj tak veselí, smiechy a smiechy.

Už je vraj u nich tretí deň.“

Víc už si vypravovat nedal.

Zaklel, až otřásl se dvůr.

„Takúto vec mi prinášaš, somár?“

bez sebe vykřik’ a po tváři

udeřil pacholka, až se svalil.

Nenavykl si odporu.

Jediný syn byl, doboha všeho.

Odříkat? Tomu nezvykl.

Jist si byl: jenom si na ni kývne,

jenom si na ni zakývne,

jako si kývl na robotnickou,

stačí, a jeho bude hned.

Jaképak tady vpravo, vlevo,

koledy, ohledy, okliky?

„Ja, Paľko, chcem – a koniec reči!“

U okna na dvůr seděla

Paľkova matka. Slyšela všecko.

„Čo také kriky?“ zvolala,

Paľko když vešel do světničky.

„Čo toľko krikov pre dievku?

Pre Paľka dievčat ako kvietie.

Akých že dievčat! Bohatých,

inakších ako tá tvoja Eva.“

„Ej – ej – ej! Žiadna druhá už

tak sa mi nezapáčila. Žiadna –“

„A šak si chlap. Máš si radiť sám.

Pod nosom necháš si dievča uniesť.“

„Éh, nehovorte! Netrapte!

Vo mne už tak všetko horí ak v pekle.

Nepodpalujte ešte viac!

Ej, bysťu bohu, nedám sa, nedám!

Bude to kohosi život stáť –“

vykřik’ a jako vichrem hnaný

vyběhl divě ze dveří.

Sluníčkem zrovna zamilovaným

bylo dnes slunce. Jako by žít

nikdy se nelíbilo mu dosud

tak, jako dnes. Jen si notilo,

smálo se, popěvovalo si

jakousi novou písničku,

až jako rozehřátý šuhaj

chytlo a objalo naši zem,

jak šuhaj děvče při muzice,

tak pod srdíčkem ji objalo,

přitisklo k sobě a líbalo vroucně

dlouhými, žhavými polibky.

V červnové toto dopoledne

Jiří a Eva vyšli si

s Aničkou do pole a pod les.

Odpůldne Jiří odjet mínil.

Dosud však slovo rozhodné

nepadlo. Znělo sice všude:

v pohledu, v úsměvu, v pohybu.

Tělo i duše jím hovořily.

Takový souhlas srdečný.

Dům ho byl plný, svět ho byl plný,

jak toho slunce jarního.

Jiří se bál jej rušit, tu tichou,

přesladkou v jejich srdcích bouř,

závratnou. Nemoh’ se nasytit nijak,

nemoh’ se nassát jejích krás.

Nejblažší chvíle, nejkrásnější,

cítil, jsou chvíle v životě,

kdy se jen duše objímají,

kdy se jen duše líbají.

Prodloužit chtěl by tyto chvíle,

prodloužit do nekonečna.

„Ale přec nebudeš snít jen věčně.

Nejenom kvést musí láska, i zrát,

uzrávat na plod, skutečný, zemský,

na nový plodotvorný plod –“

Jiří se vzchopoval, vzpamatovával,

říci to slovo rozhodné,

proměnit sen zlatý na hmotné zlato,

nežli ten blahý opustí ráj.

Teď, teď, teď jí to slovo řekne –

Jiří se stále vzchopoval.

Anička za nimi zůstávala,

trhala kvítka u cesty.

„Tetuška!“ rozběhla se potom.

„Aké že je to kvietečko?“

„To? To je skorocel. Netrhaj to!

To je len pre ptáčkov. Bude mať

zrnka a oni budú zobať.“

„A tady to?“

„To svätojanská

zelina. Tá má lístečky

samé len dierečky. Svíti ak zlato.

Tej si, Anička, natrhaj!“

V tom přišli k šípkovému keři

pod samým lesem. Potůček

slaboučký ze studánky blízké

leskl se pod ním. A šípkový keř

samý jen květ a samý jen pupen

běloučký, zardělý.

„Jéjejéj!

Tetuška! Tetuška!“ Anička s křikem

běžela k šípku.

„Pozor daj,

Anka! On pichá!“ zas Eva křičí.

„Utrhnu já ti, Aničko,“

Jiří ji těší a ze sta květů

malou jí natrhal kytičku.

Anička chtivě po nich sahá,

rovná je do své kytičky,

ale hned tetu za sukni tahá.

„Prečo mňa tiahaš?“ teta se ptá.

„Daj tie ružičky pánkovi!“

Anička šeptá s jiskrnou tváří,

tiskne se k tělu tetinu.

„No, predsa sama ich pánovi podaj!“

„A ja chcem, abys dala ty.“

„A prečo ty nie? Len pekne podaj!“

Anička koketně pohledla

k Jiřímu, podává šípkové růže.

„Děkuji pěkně, Aničko,“

Jiří hned do dírky strká je, strká,

zastrčit nijak nemůže.

„Pomôžem vám,“ se směje Eva,

k Jiřímu zleva se nachýlí,

do dírky zastrkuje mu růže –

v tom výstřel vzduchem otřásl –

od hory odrazil se hlučně,

zarachotil si ozvěnou –

za ním hned druhá zatřeskla rána,

zarachotila ozvěnou –

Jiří si po rameni sáh’ levém –

poklekl – pohledl na Evu –

ucítil v rameni palčivou bolest –

líc levou zalila mu krev –

stékala hustě – již zbarvila límec.

„Ježíši Kriste! Čo je to?

Co sa to stalo? Ranený ste!“

bez smyslů Eva vykřikla.

Víc ještě hrůzou Anička křičí,

drží se tety za sukně.

„Ticho! Jen ticho! Trochu vody!“

„Tady je potôček, studienka –“

vede ho k ní – vtom hrůzou vykřikne

roztřáslá: „Z rukáva kape vám krv!

Jiří strh’ kabát – „Rána je lehká,“

pomyslil při tom – košile

na levém rameni od krve rudá.

„Ježíši Kriste!“ vykřila

Eva. „To on, on!“ projelo jí hlavou,

„Paľko!“ jí tělem proběhl mráz.

„Nic, nic!“ dí Jiří. „Rány vymýt!

Jsou dvě a zastavit třeba krev.“

„Vymyjem!“ V potůčku u studánky

namáčí šátky kdejaké,

vymývá rány.

„Nic to není.

trochu jen krve.“

„Bože môj!

Bože môj! Bože!“ – Eva se třese.

Aničce třásla se bradička.

Vymývá Eva. Na levém líci

střela jen kůži prořízla.

V rameni, Jiřímu zdá se, to nejde

do kosti. „Dobře však mířeno:

k samému srdci a k samé hlavě,“

v duchu si Jiří dodává.

„Tak tedy přec je tu druhý kohout,“

mihlo se mu. „A kokrhá

dobře. Až na to, že to bere

zezadu.“

„Byla jste na ráně.

O trochu víc se nachýlit ke mně,

a bylo zle,“ řek’ hlasitě.

„To bolo na vás. Strašno mysleť –“

„Postrašit chtěl nás.“

„Viac, viac on chcel.

Bože môj! Bože! Strašno mysleť.

Čo vaše rameno?“

„Nic to, nic.“

Jak mohla, vymyla, zavázala

obě už rány.

„A teraz k nám!

Chytro! Čo najskôr!“ pobízí Eva.

„Smiem vás podoprieť?“

Již chtěl říct: Ne!

Ale se včas ještě vzpamatoval,

pohlédl k ní a vděčně se

zavěsil na rámě její. Sladkost

jejího těla ucítil.

Ucítil tlukot jejího srdce.

Nikdo je cestou nepotkal.

Anička cupkala ustrnulá,

tety se za sukni držela.

Tryskem přivezli doktora z města.

Ohledal rány, z ramene

vyňal i náboj.

„Kosti sa k šťastiu

nedotknul,“ podotkl spokojen,

vymyl a zavázal.

„Kto to tam strielal?

Ak sa to stalo?“ optal se pak.

„Nešťastná náhoda? Úmyselnosť?

Rány sú dve.“

„Sám Pán Bôh vie.

Nám sa tu rozum zastavuje.

Prečo by na hosťa našeho?

Prečo by na našu dcéru? Kto by?“

odpovídala statkářka.

„Treba to četníkom hneď udať,“

prohlásil doktor a odcházel.

„Bude to milostná aféra, viete,“

zašeptal v předsíni statkářce.

„Aká že aféra? Kto by? Kde by?“

„A kto k vám posielal cigánov hrať?“

Statkářka zarazila se.

„Nu, nu?

Ktože by druhý strielať chcel?

No to len tak, len medzi nami.

Vďak Bohu, na prst bližšie že

niešly tie kulky. Nie mňa už

volali byste, a farára.“

Četníci pátrali do večera,

hledali, vyptávali se,

nijakých sledů, nijaké stopy

nikde se nedopátrali.

„Evička moja, aj doktor vravel,

že to len on, on. Keď som sa

pýtala, kto by, on so smiechom ku mne:

,A kto k vám posielal cigánov hrať?‘

Vieš, to je aj moja mienka.

Paľko to je. No Bôh ho suď!“

dceři své zašeptala matka,

když byly pospolu samy dvě.

V světničce zatím seděl Jiří

na staré pohovce a čet’.

Obvaz měl velký na rameni,

druhý a menší na tváři.

Chtěl čísti, ne nemohl čísti.

Co jemu teď ty litery?

Ji jenom viděl, jenom ji, ji,

kterak se třásla, ty proudy slz,

zmatenost její, jak ho vedla

k potůčku, potom k domovu,

jak spolu kráčeli zavěšeni,

jejího srdce cítí tluk,

jejího těla cítí sladkost.

„Smiem vám voľačím poslúžiť?“

v pootevřených zvolala dveřích

Evina hlavička.

„Já vám –“

zahořel Jiří, s pohovky skočil,

„za všecko, za všecko, vám – já vám!“

„Pre Pána Boha! Doktor kázal

pokojno sedeť!“ k Jiřímu

Eva jak ranní sluníčko vběhla.

„Ani se hýbať nemáte!“

„Ach, co tam doktor! Vy jste doktor.

Vy jste můj doktor, Evičko!

Chcete mne vyléčit doopravdy?“

„Pán Bôh vie, že chcem.“

„Opravdu?

Opravdu?“ zvolal s hořící tváří,

s očima hořícíma. „Evičko!“ –

rozpřáhl ruce a v mžiku, v mžiku

přitiskl Evu k prsům svým,

ucítil žhavý dotek ňader,

ucítil na tváři její tvář,

vyhledal rty a vtiskl do nich

žhavý, jak můž’ být, polibek.

„Evičko! Má, má, jediná!“ volal,

volal a líbal, bez smyslů,

opojen, vytržen, a ona

dala se líbat v objetí,

ležela oddaně na jeho prsou,

dala se líbat přitisklá,

jako se nebi dává líbat

zem mladá deštěm májovým.

Smluvili, po žních že bude svatba.

Oj, hráli, hráli, andělé,

vesele hráli, vyhrávali.

Housle jak slavíci zpívaly,

s nimi se viola rozehrála,

kukačka, žluva notí si v ní;

klarinet, jak na svatbě družba,

pošoupl čapku s voničkou,

zazpíval o milování píseň,

basa mu k tomu broukala

moudrou svou spokojenost k tomu,

a cimbál, cimbál – nelze říct,

co všecko vyváděl tam cimbál.

On jako jarní vodotrysk

na všechny strany házel smíchy,

popěvky, výskoty, jásoty.

Byla jich plna zem i nebe,

jak už to bývá o svatbách.

Byla ta hudba tak bezstarostná,

odtrhovala od země.

Bylo v ní tolik veselosti

pravé a čisté, původní,

takové, s jakou potoky jarní

válejí se a hopkují.

Bylo to takové šťastné scherzo,

takové adagio líbezné:

ty zvuky jenom se objímaly,

ty tóny jenom se líbaly,

k sobě se tiskly pronikavě,

až spolu šťastně splývaly

ve zcela nový, šťastný souzvuk,

v jediný souzvuk blaživý.

Po svatbě odvážel si Evu

k matičce své. Ta s Martou svou

dlouho již šukala po stavení,

aby to svítilo pořádkem,

aby to jenom dýchalo vůní,

až sem ti mladí přijedou

z nové té daleké slovenské země.

Proslulou starou kuchařku,

která už od dávna na svatby strojí,

přibrala sobě na pomoc.

V kuchyni bylo jako v úle:

tlouklo se, drtilo, sekalo,

vařilo, pražilo, smažilo, peklo,

matička jako generál

starostným zrakem dohlížela

přísně, by vše bylo slavnostní.

V den, kdy už přijet měli mladí,

natáhla staré hodiny,

aby jim nejenom tikaly vlídně,

přes práh jak vstoupí do svého,

ale i aby jim zahrály valčík,

starý sic, takový do nohou –

ráda jej kdysi tančívala.

Pozvala ovšem příbuzenstvo,

několik předních občanů

s prosbou, by včas se dostavili,

nežli ti mladí přijedou.

Všecko se matce podařilo,

důvtipné její režii.

Mladí už přijeli. Vítání hlučné,

nu, jako novomanželů.

Otázek bylo, slziček, smíchu,

objímání a líbání –

Evička ruku jí políbila

nejdříve, ale matička

chytla ji kolem krku a v čelo,

na ústa vtiskla jí polibky.

„Buďte jen šťastny, mé děti! Šťastny!“

volala, dovnitř vedla je.

Potají, jak vstoupli do světnice,

zatáhla u hodin za šňůrku,

a ony spustily veselý valčík.

Veselím hlaholil celý dům.

Museli matce svatbu popsat,

zatím jen aspoň kratičce,

kdo všecko byl tam, kolik hostí,

jak jeli do kostela a zpět,

jaká pak hostina tam byla,

a také ovšem, ba především,

jak snesla Evička dlouhou tu cestu

z nového Slovenska pod jejich Říp.

Ale že řeč má ráda vláhu,

k svatební šlo se večeři.

Ta byla ve velké světnici v patře,

zvlášť pro to upravené již.

Matička chtěla se vyznamenat

ctihodnou kuchyní podřipskou,

jaká sic nebývá o každém svátku,

ale přec jednou v životě.

„Musíme se, víš, před nevěstou

jak jenom možná ukázat!

U nich prý umějí v tom chodit.

Mnohem prý lépe nežli my,“

za připrav velikých a shonu,

podotkla k Martě dcerušce.

I byla hostina velice slavná,

i byla hostina pod Řipem,

hostina selská do široka,

ale co mísa – vybranost,

nemusel by se kníže stydět,

ni paní kněžna ostýchat:

nosili tlučenou polévku skvostnou,

nosili k ní hned malaga;

nosili candáta, nosili srnčí,

nosili k srnčímu brusinky;

nosili krocana, perličky kypré,

nosili slavné k nim kompoty;

nosili jemné, slaďoučké dorty,

nosili staré mělnické;

nosili ananas, zlaté plástky,

nosili mokka nejlepší –

já to jen zhruba v paměti chovám,

víc jsem se přec tam bavit chtěl,

měl jsem tam sousedky veselé, milé,

ty se mi napovídaly,

aniž však odkládaly stranou

vybranost zemanského menu.

Bylo již pozdě, hodně pozdě,

než zase mladí matičku

vyprovodili, matičku s Martou.

Sama již sobě výměnek

zřídila světlý, pohodlný.

„Pro mne až velký je. Uletíš

brzo i ty, a sama tu zbudu.

Uletíš jako Evička

ulítla. Každá k svému. A ráda,“

podotkla k Martě. „I přes moře.“

„Však já vám, maminko, neuletím.“

„Blázínku, sama nevěříš

tomu, co mluvíš. Musíš, holka,

uletět, jináč bys sobě i mně

kalila oči a vrývala vrásky.

To by tak! Zůstat na ocet!

Do roka můžeš i ty mít svatbu.“

Slova ta zrovna rozlila

vůni, jako když chléb se peče

a jeho vůně posvátná

po celém rozlívá se dvoře.

Ve vonné této předtuše

usnuly obě, matka i dcera.

Na druhý den, den úklidu

po ruchu svatebním, řek’ Jiří Evě:

„Utečem tomu hlomozu.

Nežli se sami do práce dáme,

vyjdem si na Říp. Uvidět

musíš přec, kam tě zanesla sudba.“

„Ach, to je pekne!“ souhlas zní,

zpečetil hned jej polibek dlouhý.

Rozhledný zářijový den,

jasný a čistý, jak bývá moudrost

po vášních jara, požitcích

léta. Jen východ se mhlil a chmuřil.

Cesta jim zrovna uběhla.

Nešli přec ani – je neslo štěstí,

mihem je na vrchol vyneslo.

„Evičko, pohleď – tam, tam nejdřív!“

pobízí Jiří, sám uchvácen.

„Á!,“

vydral se Evě údiv, údiv.

Přitulila se k Jiřímu,

jak by se lekla toliké krásy.

„A je to skutočnosť?“ se ptá.

„To je kraj náš, to tvůj je kraj, Evo!“

řek’ Jiří tiše, jak šumívá

hluboký proud.

Kraj se jen leskl.

Nesčetných horských homolí směs,

pod nimi vsi a města jak hnízda,

kolem nich půda zvlněná,

zoraných polí na ní pruhy

a šňůry drobných korálků –

ovocná dlouhá stromořadí

ode vsi ke vsi běží v nich;

tu se tmí plochy lesů a hájů,

na skále skomírá tam hrad,

pod nimi v zákrutech malebně hrdých,

svévládně širokých leskne se proud,

blýská a mizí na pouti k moři –

rodnou svou Labe opouští zem.

Tvary i barva i světlo se sešly

stvořit zde dílo vznešené.

Zakaboněný východ deštným mrakem

ostřil jen barvy ty a jas.

„To naši nejstarší bohatýři,

hlídači našeho pomezí,“

Jiří své Evě ukazuje

hrdinný zástup vrchů těch.

„Hleď, hleď, jak jasní jsou a skvělí!

Opravdu, strážní duchové.

Slavně tu naši vítězili:

Soběslav, Žižka, tábory,“

Jiří se stával ciceronem.

„Hleď, hleď! Víš, začni západem!

Klidně tam sedí ti pavezníci.

Tam ten je Oblík, tam Milá je,

tady ten ostrý jako dýka –

Hazmburk, tam ten, ten mohutný,

velmožný, to je Milešovka –“

„Á, ako kňažna!“ dodala

Eva.

„A tu jsou dva její věrní

panoši, Lovšen a Kletečná.

A dál tam Radobýl – tam Mácha

uviděl požár, víš, svou smrt –

no, to ty nevíš.“

„A viem. Nám o ňom

vykládal profesor náš, Čech,“

Eva se bránila.

Řadu ještě

jmenoval Jiří Evě hor –

oddaně jemu naslouchala.

Co do jmen však? Vše jedno jí,

ať tak, ať onak jmenují se.

Ona je ráda má. Jsou polity

se vším, co kolem nich, Jiřího láskou,

tedy i její láskou též.

A ona těsněji přitiskla se

k Jiřímu.

„Tam, tam víc k východu –

vidíš? – to Ještěd je a Bezděz –

tam Mělník, Stará Boleslav,

vidíš?“

„Hej, hej,“ dí ochotně Eva,

sama však vidí pod Řipem

příští svůj dům – v něm hospodařit

bude již ona, dá jemu růst,

dá jemu zkvétat, dá nad ním slunci

plát, ano, ano, a pobíhat,

cupat a žvatlat, smát se a křičet

maličkým, novým Jiříčkům,

maličkým, novým Evičkám – ach, ach!

zavzdýchla, zrovna když o révě

burgundské vykládal jí Jiří,

o Boleslavu a Václavu.

„Vidíš? A tam až, v daleké dálce,

Morava, Slovensko.“

„Kdeže? Kde?“

trhla tu sebou Evička.

„Trochu tam k jihu.“

Evě se přitom zamihlo,

Jiří jak na mýtině se zjevil,

nesl a vnesl k nim Aničku,

unesl od nich Evičku. Ráda,

byla tak ráda těm výkladům.

Neposlouchajíc, naslouchala,

o svém si snila budoucnu,

tak se to při nich příjemně snilo.

„A tam – tam – zcela už k jihu – tam

tvoří a hýří naše Praha,“

udával Jiří Evě směr.

„Brzo si do ní zajedeme.“

A co tak k sobě přitisklí

rozhlíželi se, zašuměl tiše

nad nimi deštík, z východu

přihnaný, zaševelil jenom

rozmarným šepotem, stříkl jen

po nich a přehnal se. Jiří a Eva

ještě se těsněji přitiskli

k sobě a tepleji. Jasněji ještě

pod nimi zaleskl se kraj,

východ však pařil se a kouřil.

Najednou nad celým krajem tím

veliká zazářila duha,

široká v každém poli svém

sedmerém, v každém zářivě svěží.

A nad ni druhá se rozpjala,

slabší už leskem a sytostí barvy,

té první ozvěna, průvodčí,

anděl, jenž doprovází božstvo,

žehnající tu všemu a všem,

všemu, co plodí a rodí, co klíčí,

roste a zraje: „Mír s vámi!“

žehná. „Mne předcházívá bouře.

Vězte, že život není klid,

ale je proud a ruch je věčný,

zápas a boj, třeba neslyšný,

ale je stálý. Buď tvůrčí váš zápas!

Tvůrčí, ne ničivý! Mír s vámi!“

Jiřímu zdá se, že slyší ta slova,

cítí tu smělost rozpětí,

jak pod ním zdrobnělo všecko v zemi,

pobledla barva, ztupil se lesk.

Cítí tu krásu vítězící.

Zamlklí zírali v ten zjev.

Vědě!i, není ti božstvo, a přece

byli mu rádi oba dva.

„Evuško!“ zvolal skoro šeptem

rozchvělý Jiří zjevem tím,

horoucí polibek jí vtiskl.

Cítil, jak celá se prochvěla,

kterak jí vyvzdýchlo blaženě srdce.

Cos nikdy necítěného

hučelo, bouřilo jemu nitrem,

bystřina skalným ložiskem,

neznámá slast a blahost nová,

nový už život. Zadržet,

zadržet okamžik ten, dát mu růsti,

množit jej. Tvůrcem, tvůrcem být!

V duši mu také zářila duha.

Plány mu stály před zrakem,

balvany – vykřesat sochu z nich:

zděděný statek udržet, zlepšit,

zrovna jak nabytou svobodu,

vládu svých věcí. Muž stál před ním

v plnosti síly a zdravoty.

Chtěl býti mužem na té hroudě

zděděné, mužem tvořícím.

Sílu i schopnost cítil v sobě

nejenom pro sebe. Doved’ by vést,

chtěl by i jiné i jiné vésti.

Ani se toho nezříkal,

kdyby ho vážná volala doba.

Napřed však u sebe pořádek!

Ne řeči, ale práce! – je heslo.

Mnoho je kalu, ale to kal,

po povodni co zbyl a zmizí.

Slunce jej brzo vysuší,

ne nebe zamračené. Slunce!

Slunce v životě rodinném,

slunce v životě národa, lidstva!

Svoboda! Svoboda má i tvá!

U nás a v nás nový život! Nový!

Nastane? Udrží se nám?

Nepřipouštěl tu otázku chorou.

Rozčilovala ho. „Udržet?

Musí se udržet!“ Odpověď tato

byla jak vražený do pochvy meč

rekovou nezaleklou rukou.

Přitisklí sestupovali

Jiří a Eva s vrcholu Řipu.

Samotni. Nebylo po stranách

zvědavých očí. Šli zvolna, zvolna,

jako by unést nemohli

mladé své štěstí. Jak by se báli

o křišťálovou tu nádobu,

by se jim nerozbila. Jim srdce

hořela, hlavy se tížily.

Nad nimi pořád zářila duha.

Oj, hráli, hráli andělé,

vesele hráli, vyhrávali,

housle jak slavíci zpívaly,

s nimi se viola rozehrála,

kukačka, žluva notí si v ní;

klarinet jak na svatbě družba,

pošoupl čapku s voničkou,

zazpíval o milování píseň,

basa mu s chutí broukala

moudrou svou spokojenost k tomu,

a cimbál, cimbál – nelze říct,

co se tam navyváděl cimbál.

On jako jarní vodotrysk

na všechny strany házel smíchy,

popěvky, výskoty, jásoty.

Byla jich plna zem i nebe,

jak už to bývá o svatbách.

Byla ta hudba tak bezstarostná,

odtrhovala od země.

Bylo v ní tolik veselosti,

pravé a čisté, původní,

takové, s jakou potoky jarní

válejí se a hopkují.

Bylo to takové šťastné scherzo,

takové adagio líbezné:

ty zvuky jenom se objímaly,

ty tóny jenom se líbaly,

k sobě se tiskly pronikavě,

až spolu slastně splývaly

ve zcela nový, šťastný souzvuk,

v jediný souzvuk blaživý.

Po roce na svátky vánoční

přijel k nim Andrej, Evin bratr.

Přivezl nejen od matky

plné dva koše do kuchyně,

ale i pytel novinek:

„Zuzka sa vydala za Ferdiša.“

„Tak predsa?“ Eva dí zvědavě.

„Věra mať bude ohlášky.“

„Á!

S kýmže?“

„No, so Štefanom.“

„Ej!“

„Chcela bys, aby to bol Dušan?

Toho si bere Anka.“

„Í!

Anička moja! Vieš, ti dvaja

ako by pre seba stvorení.“

„Elenka dostala dvojčence.“

„Ó!

Chlapčoky?“

„Nie, nie, dievčence.

Ona by radši chlapčokom bola.

Zorka je rozvedená.“

„Ú!“

Údivu všecky samohlásky

vykřikla Eva s účastí

o novém Slovensku, milých známých

z celého jejich okolí.

„A ešte novinu ti nesiem:

Paľko už prodal statok svôj,

nedávno tomu. Ujel aj s matkú,

do Banátu vraj.“

Bez slova

vyslechla Eva tuto zprávu.

Ona se zarazila jí

a také líčka jí pobledla trochu.

K Jiřímu plaše pohlédla,

ten však jak byl by nezaslechl.

„Už ho tak svedomie zahnalo,“

dořekl Andrej.

Eva však

vstala a odběhla.

Na politiku

převedl Jiří besedu.

Vyzvídal klidně na Andreji,

co všecko u nich chystají,

slovenské věci jak uzrávají.

Líbil se Andreji jeho klid;

cítil v něm jeho zdravou sílu.

Jiří se vůbec mu zalíbil

i jeho dům a v domě všecko.

Viděl, jak štěstí jim přibývá.

Leželo v kolébce – cvalíček klučík,

Jiříček podle tradice.

„Andreji, to bude nový náš národ,“

promluvil Jiří rozjařen,

cvalíčka svého mu ukazuje.

„Nejenom zvát se, než životem

celým on musí býti Jiřím,

musí být opravdu Odvahou.

Plát z něho musí čistý oheň,

ne čmoudný ohýnek pytlákův,

při němž si doma peče své srnčí.

Tak to chci mít a musí to jít.

Filipa v hlavě, vysoký pro luk

cíl a srdce v pořádku.

A vždycky na cestu trochu smíchu,

víš, místo kdysi šňupáčku,

aby jej vesele nabídl druhým.

Smích, to je křen, křen, Andreji.

A vždy ať bohatství, štěstí tady,

víš, tady, tady hledají.“

rozohněn Andreji dotvrzoval,

položiv ruku na srdce.

„Nemáš-li pro ně ustláno tady,

nenajdeš štěstí v dálce kdes,

ono je blízko, je u tebe,

ozve se, máš-li srdce hlasné,

nehoníš-li se v mátohách.

Proto je tolik nečistoty

v nesnášelivém světě tom,

že v srdci pusto je – není tam Boha.

Nemyslím pámbička, rozumíš?“

– „Ej, duša moja, rozumiem dobre,“

horlivě Andrej souhlasil.

„Nám naši staří dali recept,

a je to recept nejlepší:

Zvoláš-li ,Slovan‘, ať ozve se: ,Člověk‘.

To je mi heslo!“ se Jiří smál.

„Člověk, tvor odpovědný sobě,

člověk, tvor s citlivým svědomím.

Řekl to krásněji kdo jinde?

Až to tak svět řekne, celý až svět

pokorně udeří se v prsa,

,Zvoláš-li,‘ řekne, »Evropan«,

»Američan«, ať ozve se »Člověk«,‘

tak až to svět řekne, bude líp.

To však je, Andreji, daleko ještě.

Ale zda skepsí co vystavíš?

A ještě druhý nám nechali odkaz:

abychom dali odpověď,

co v knize lidstva my být máme.

Andreji, to leze za nehty.

Na to už huba demagogická

nestačí, kdyby se roztrhla.

Musíme znát svět křížem krážem,

hlavní však věcí bude vždy,

vrátíme-li se chutě k sobě,

ze sebe tvořit, podíl svůj

přinášet do světové dílny.

Příroda dala nám léčivých vod,

ke kterým z celého světa tíhnou,

uzdravujících, sílících;

nemá být také myšlení naše

uzdravující, sílící?

Já aspoň v sobě takovou víru

cítím a nosím, že možno to jest.“

„Na to my u nás ešte sme slabí,

trúfať si ešte nemôžem.“

„Tady můj cvalíček také ještě

nepostaví se na nožky,

ale že postaví se, ta víra

roste už v něm, jenom tužit ji,

rozvádět a rozvětvovat.

Věřím a věřím, že možno to jest.“

– „Hej, hej,“ dí Andrej. „Takovú treba

vychovať generáciu.“

„Především sebe, Andreji, sebe.

Potom ty druhé. Tak to, víš,

jistější bude, spolehlivější.

Chceme tu všichni přec po svém žít,

být si, ne říkat jen, tak trochu bratrem,

druhem pak světu celému.

Ale to není pro kino látka.

Je to tak fádní! – řeknou ti.

Ale my mladí musíme taký

pěstovat sport a hrát jej fair,

vítězit v něm i před celým světem.“

– „Hej, hej,“ mu Andrej přitaká.

„Aby ak z bronzu byl náš národ,

statočný, verný, čo za pravdu

horí.“

„Tak, tak! Co za pravdu hoří.

To je to slovo, Andreji.

Eh, krásné slovo – krásný úkol.

Dřív jsme to při víně zpívali,

teď třeba, abychom tím žili,

abychom pro to do boje šli.

Věz, žena nechce, bys u ní jen seděl.

To by ses mýlil ukrutně.

Ona je ráda tvým něžným slovům,

ona se o tebe opřít chce,

ráda však vídá tě s jinými vpředu.

Především ožeň se, Andreji!

Ženění protře ti oči a zjasní.

Radím ti, ožeň se, Andreji!“

„Hej, hej“ dí Andrej – očima hledá,

co ještě Jiří nezahlíd’,

aniž moh’ zahlídnout, jaký se život

nový mu v domě zapřádá.

Poznal tu Andrej Jiřího sestru,

Martu, jak sosnička urostlou,

veselou a zas zvídavě vážnou,

voničku z domácí zahrádky,

líbeznou, žádný umělý parfum,

ne, ne! – a oba – ó, Erote! –

zahořeli hned k sobě láskou.

Erote, ty kde se usadíš,

popícháš všecko svými šípy.

A jen se, kloučku, chichotáš,

tím víc, čím líp jsi střelil a trefil.

Na švagrové a na švagry

obzvláště rád, ty, šelmo, střílíš.

O Novém roce oběma

gratulovali k brzké svatbě.

Já však už raděj ukončím,

sic v tomto domě zamořeném

nakonec sám se ožením.

Oj, hráli andělé, vyhrávali,

housle jak slavíci zpívaly,

s nimi se viola rozehrála,

kukačka, žluva notí si v ní;

klarinet, jak o svatbě družba,

pošoupl čapku s voničkou,

zazpíval o milování píseň,

basa mu s chutí broukala

moudrou svou spokojenost k tomu,

a cimbál, cimbál – nelze říct,

co se tam navyváděl cimbál.

On jako jarní vodotrysk

na všecky strany házel smíchy,

popěvky, výskoty, jásoty.

Byla jich plna zem i nebe,

jak už to bývá o svatbách.

Byla ta hudba tak bezstarostná,

odtrhovala od země;

bylo v ní tolik veselosti,

pravé a čisté, původní,

takové, s jakou potoky jarní

válejí se a hopkují.

Bylo to takové šťastné scherzo,

takové adagio líbezné:

ty zvuky jenom se objímaly,

ty tóny jenom se líbaly,

k sobě se tiskly pronikavě,

až spolu slastně splývaly

ve zcela nový šťastný souzvuk,

v jediný souzvuk blaživý.

Tu je mé legendy konec.