VIII. Hlava je nemocná ze všeho toho.

Hlava je nemocná ze všeho toho.

Z vražedných ovzduší odejdi, noho,

na duchu hlodá ten zločinný stín.

Posvátná místa jsou v kramářů rukou,

na místech proklatých rodičky mukou

vyznamenaný teď pyšní se syn.

Prohráno vše je zas, tak jako vždycky.

Na prsou cetku má mrzáček lidský,

v kapse má diety, v uších zní dík.

Fraška je u konce, šašci jdou domů;

pro radost voličů hromádku hromů

vymiškovaný si vymýšlí býk.

Mile si oddechli v dunajském městě,

lacino koupili zaťaté pěstě.

Lacino? Zadarmo dostali vše.

Vědí a cítí, že z rukou těch vůdců,

otrlých, sytých a prodajných svůdců

mohou chtít vše a dostanou vše...

Hlava je nemocná, horko je z toho.

Odvrať se, zraku můj, odejdi, noho:

Blázen, kdo uvěří v nový tu den!

Navršme valy, byť dlaněmi svými,

to mezi sebou a malomocnými,

tu ať je síla, tam zbabělost jen!

Nevěřme nikomu na světě širém,

pole svá nedejme zarůsti pýrem,

před jedem chraňme svou mízu a krev!

Jsme-li však ztraceni? Národ náš má-li

vůdce, jichž hoden? Ať minulost spálí,

lokaje vmaluje tam, kde byl lev!

By ani studem již nevzplála krev.