VIII. Hněv Cidův.

„Hrabata vy věrolomná

rcete, co jste na mých dcerách

chtěli, kterak napadlo vám

ucházet se o ty dámy?

Což snad šlechta z Kastilie

zle vás proto pohaněla?

Urazily snad čest vaši?

moje Elvira i Sol,

víte, jakou měly matku?

Doňa Jimena to byla,

taká matka, taký vzor!

členy takového žití!

Věnem dal jsem všecko jmění,

dal jsem bohaté své meče,

jichž můj pás teď pohřešuje,

hladovět vy necháte je

bez pokrmu, jak se sluší,

nebo vždycky podlá srdce

zadají jen slabé rány.

Hrabata, před králem žádám

zpátky obě dcery svoje,

hanbou jest, když chlapci podlí

s Coladou a Tizonou

mají sebe opásati.

Nezdědil já tyto meče,

já jich nabyl v čestných bojích,

krví když byl zbrocen krunýř

mezi kušemi a dřevci.

Moje krev ta blíže Tomes

vaší vinou na mech tekla,

vizte muže zde, již nectí

ani právo takých žen.

Proto mne nezhanobíte,

že to jsou mé dcery milé,

nechť má krev jsou, tato tekla

přece v žilách vašich žen.

Hrabata, přec vyzývám vás,

byste smyli tuto krev,

nebo nemám údu v těle,

jenž by nelkal nad tou hanbou.

Toto povinnost mi káže

k vůli vaší cti a mojí,

nebo skvrny na cti smazat

krví možno jedině!“

Tato slova zahovořil

Cid k svým zeťům a pak vstal

z křesla svého v plném hněvu,

pouze rukou svůj vous rval.