VIII. Honzův návrat.

,Lidé, lidé, kde jste který,

hleďte, kdo to jde!

Na mou věru: hloupý Honza

ze světa je zde!

Ba, již pán se z něho stal:

na facku si klobouk dal,

halenou se pěkně svítí,

boty pán Bůh udělal!‘

Táta trne, máma pláče,

Honza jak by nic,

na svou starou pec už skočil,

oddech’ z plných plic.

„Hajdy s pece!“ táta křik’;

„tak-li domů chodit zvyk?

Když tě v světě nespravili,

musím já tě vzíti v cvik.“

Honza leží jak ten kámen.

táta hůl už chyt’;

marně máma brání, prosí –

Janek bude bit.

Přikrčil se Honzík v kout,

kabeli stih’ v tátův soud.

Rána padla. – Z kabele se

Na zem sype zlata proud!

,„Čerte, drž! Teď znám moc žoku,

tobě hůř, mně líp.‘“

Honza s tátou vytlouk’ z pytle

zlata celý Říp.

Máma jásá: „„Táto, hleď!

Ty’s mu kázal: doma seď!

Kdyby bylo nešlo po mém,

zda-li byl by pánem teď?!““