VIII. Já laňku vidím za šera

Já laňku vidím za šera

červánky pít z hor jezera,

pak stála s němým okem,

pak v lesy mihla skokem.

Co se to se mnou stalo jen,

že jsem v tu laňku proměněn?

Má noha do vod vrůstá,

v červánky stápím ústa.

A piju lesk jak padlý sníh,

a nad ním hvězd večerni mih,

i zlatý blankyt výše – –

z té modré břehů číše.

A stojím němý, udiven;

ten krásný svět toť krásný sen,

teď k duši cestu pne si –

já za laňkou jdu v lesy.