VIII. Já s touhou spínám po něm v želu pěsti,

Já s touhou spínám po něm v želu pěsti,

hned vrací se mé písně ptáče, letí

hned zas zpět, že oň se musím chvěti,

a přece nosí na křídlech mé štěstí!

Tam zaleť si, kde jasmín počal kvésti,

kde rudou višní ohnuty jsou sněti,

kde nad vodou dvé vážek honí třetí,

rmut rozežeň a v tůň se nedej svésti.

Ó písni má, tys nejprv tryskla z lásky,

nač zapírat, kdy Její zlaté vlásky

jsem probíral a tiskl úž a úže. –

Bol nechám pro sebe, chci duh a světla

a světu zpívat, byť mi byla kvetla

jen jednou láska jako plná růže.