VIII. Jak často jsem se odříkal

Jak často jsem se odříkal

Víc nepěť lásky tísně;

Však sotva že pojme žal,

Ret pěje truchlé písně.

A když mé harfy struna zní

V umírajícím chvění:

Tu jak by poután kouzlem k ní,

Zvuk k milce v vzdech se mění.

Tu pěju milý zrakův svit,

Jenž duši moji zčářil,

Když jako hvězda na blankyt

Vyšedší ke mně zářil;

A mocí tak okouzlivou

Mé srdce v lesk svůj schvátil,

Že všecku touhu bouřlivou

Mou k sobě jen obrátil.

Ó její oko, plno krás,

Proč slzu nyní roní,

Když mojí písně mutný hlas

Ve vzdechu touží po ní?

Budí ji litosť, tichý žal,

Či outrpnosť snad se mnou?

V obém je strasť a smrti pal,

Jenž tráví blahosť jemnou!...