VIII. Jako krajina nebeská

Jako krajina nebeská

Jesti krásná moje vlast;

Vlast a Ty, ctná dcero česká!

Jediná jste moje slast.

Vás co duši svou miluji,

Vám život svůj zasvěcuji;

Heslem mým buď v každé době:

„Vlasti mé – a tobě!“

Kamkoliv mě v širé zemi

Povolá kdy osud můj:

Pod nebem i mezi zděmi –

Vlasti syn a přítel tvůj!

Váš jsem všude s tělem, s duší,

Česnému jak Čechu sluší;

Všude žít chci ku ozdobě

Vlasti své – a tobě!

Byť i krutost losu mého

Srdce moje trhala,

Byť i zbraně všeho zlého

Na hlavu mou vrhala –

Pod praporcem lásky dvojí

Se silou se síla spojí,

Bych neklesnul v této zlobě

Vlasti své – a tobě!

Až pak někdy mně též máti

Chladné lůžko ustele,

Až budu již objímati

Posledního přítele;

Až se můj zrak trhat bude,

Jazyk můj až vlády zbude –

Ještě vzdychnu ve své mdlobě

Vlasti své – a tobě!

I až v zemi nejmilejší

Klidně budu spočívat,

Až mi druh můj nejvěrnější

Nebude můj kámen znát;

Až tam na mé hrobce prosté

Polní kvítí s travou zroste –

Budu žehnat ještě v hrobě

Vlasti své – a tobě!