VIII. Je prostřed podzimku: chlad,

Je prostřed podzimku: chlad,

u parku staví se posavad dům,

v stavbě i před stavbou stálý je šum

a chvatný ruch.

Vnitř domu dělník na zdi maltu hází,

kde učenníci jsou? Těch nenachází,

kam prchli as?

Je k dílu čas!

I hledají chlapce v spěchu

a přišli až pod domu střechu.

Všude hledí...

Hle, ve vikýři hoch líně sedí,

v dálku se dívá

a vesele si zpívá!

„Dolů spěš, rychle s té střechy,

k dílu hned, nutí nás spěchy!

Dolů!“ „Ne! Tam dusno a chladno,

zde slunce je, zde je vnadno,

zde pěkně a milo,

kolem do kola všecko je bílo,

vše jako z kmentu, zdá se –“

a hoch usmívá se.

„A plat? Já nechci dnes nic,

já dostal jsem dnes víc,

než vy tam dole všickni dohromady,

kde druh druhu jen život kazí;

mně zde slunce dukáty hází;

až zajde, až za vrch se schová,

pak budu pracovat znova

rád a čile.

Teď hřej mne tu, slunko milé!

Jsem otrokem, jen tvoje políbení

trhá mi pouta na nohou,

v člověka mne teprv mění.

Zde rostu hlavou se zlatou skrání,

to zaplatit mi nemohou

dole ti páni!“