VIII. JEN KRÁTKO!

Když kvete hloh, tu ostrý vítr fičí,

snad vzpomínka to na zimu, jež byla,

stráň přeletí a třese petrklíči,

než v slunci by se celá roztavila.

Zní první hrom, fialka tratí vůni,

snad příští zima to juž stojí u ní.

Jak, bože, Vesny doba krátká jesti,

jak vzpomínka, jak polibek, jak štěstí!