VIII. Kde jsou ty Vesny, z kterých duše fialek

Kde jsou ty Vesny, z kterých duše fialek

zde dýše roztavena v sladké krůpěje?

Tak dýše ruka tvoje, šíj, tvých ňader vděk,

v té vůni samota a sladké naděje

a tiché jásání a upomínek něha

a rozkoš s tebou být z té vůně šlehá.

Ba celá duše tvá v tu vůni rozlitá

jar zašlých glorií mou duši ovívá,

já cítím, hlava má v tvých ňadrech ukryta...

zřím dlouho v tvoji tvář, která se usmívá;

kéž sloku poslední mé básně dozpívá

ten úsměv nebeský, to dlouhé, vlídné zření!

Tvou vůní zahrnut chci čekat v sladkém snění,

než vůní probudí mne tvoje políbení!