VIII. Má duše.

Ach, posud nerozkvetla,

nemohla posud rozkvésti,

nepřišli její dnové světla,

daleko jaro, bez zvěsti.

Ach, posud není chvíle

ta plná žáru, sladkosti,

kdy rozpukne jak poupě bílé,

jak plamen šlehne k výsosti.

Až posud ostýchavá

se skrývá jako dětský sen,

a jen se v touze plaše vzdává

a v pochybnosti, smí-li jen.

Tak všechna panenská je

a čisťoučká jak první sníh,

však mystickým jak žárem hraje,

já cítím, cítím v ňadrech svých.

Jen přibliž se a vzplane,

a poupě rozpukne se hned;

na poli Tvojim rostla, Pane,

a Tobě chce jen náležet.