VIII Mám záviděti všem, jimž v nevědomém snění

Mám záviděti všem, jimž v nevědomém snění

rty občas zvlní přelétavý smích...

Mám závidět, že neví o plameni,

že neztravuje jich...

Ne! Míjej žal i bolest jejich lože,

a jejich sen buď jako objetí!

A vše, co máš, jen na mne sešli, Bože! –

Chci ještě trpěti...

Jsem prach v Tvé dlani, který hněteš krutě –

a třeba nevím k čemu, proč a zač,

přec volám k Tobě: Vím, že smysly nenajdu Tě,

a proto neváhej a pal a muč a tlač! – –

Nejkrutší bolesti z úst výkřik nevynutí,

nezradím zkoušky Tvé ni na mezi svých sil,

jen dovol, abych aspoň v tichém srdce hnutí

v nejhlubším zdrcení Tvou blízkost vytušil...

A pochopil, proč zavřel jsi mne, jako krystal

do tvrdé skály, v samotu a chlad –

proč tolik bolestí jsi mému srdci schystal,

proč mne máš víc, než rád...