VIII. Mraky se valí nad čely skal,

Mraky se valí nad čely skal,

blesk siný rozťal nebe.

Jak nebe je pustý, pustý žal,

jenž na žití kořenech střebe.

Hlodá... Hubí... Přiléhám,

ústy tisknu se k zemi.

Slyším se úpět. Žasnu sám,

co z prsou rve mi...

Chop, vichřice, rozmeť jak mrzký pýr

žalu divoké býlí!

Bij, blesku, v dum kalný a těžký vír,

jenž hlavou zmučenou šílí,

do prsou uhoď! Ušláplý plod

v nich jedinou doraz ranou:

velikou lásku na život,

ubitou, ubodanou...