VIII. Národní architekt.

Aj, ty slunce, aj, slunečko,

ty-li si žalostivo?

čemu ty se ošklíbáš,

když tu jaro máš?

Nejsem sice astronomem,

ale hádám, že to je

pro tu hvězdu velikou

v raka znamení.

Aj, národe, narůdečku,

ty-li si též žalostiv?

Čemu smutíš, když už máš

universitu?

Nejsem sice žádný výbor,

ale hádám, že to je

pro ty hezké ssutiny

blíže Vltavy.

Snášeli jsme patnáct roků,

ženy šperky s hrdel svých,

dělník krev svých mozolů,

žebrák almužnu.

Snášeli jsme ještě jednou,

snesli celý milion,

polovic ho stavební

shltne kancelář!

A na druhou polovici

laskominy zdá se mít

„prozatímní“ plačící,

že má deficit.

„Dajte, nebožátka, dajte

střiebro, zlato, zbožice;

anebo vám poberem

sukně, čepice!“

Darmo všecko (na)dávánie

a vzdychánie po vlastech,

když se Zídka architekt

zrodil na raku!

Leč když výbor přesvědčil se,

že by národ nedal víc –

musil Zídka z divadla

dírou děravou.

Napřed jsou ho malovali,

diplomy mu dávali,

za vlastence před námi

vychvalovali!

Národ hněvi uchvátichu,

i by pánóm upěti,

i by pánóm prnúti,

i ostuda jim!