VIII. Ne, zůstaň! Nevyprovázej! Je temno všude.

Ne, zůstaň! Nevyprovázej! Je temno všude.

Dobrou noc! Hleď, div schůdky zraky moje shlednou.

Spi sladko! Nechť Tvé ruce k objetí se zvednou –

dej ještě polibek – tak – – tak – – snad ještě jeden zbude.

Co tulíš se? Chceš doprovázeť? V záři rudé

už večer shasl – pozor! Schůdek! – Ještě jednou

dej polibek, než úst Tvých červánky mně zblednou –

tak – – tak – – ó samo nebe ve Tvém ňadru hude!

Na každém schůdku ve tmě krok náš tiše stane,

ret hledá ret, a srdce v objetí se našla,

už z chodby vyšli jsme – hleď, lampa v okně plane,

matinka volá – honem, nechť Tě ještě zlíbám – –

Dej pozor na schody! – Tak! – Dobrou noc! – – –

Už zašla,

jen hrknouť slyším klíč – a dále ve snu líbám.

Ó sám již nevím, co se mnou stalo,

neb není noci,

by souhvězdím Tvé jméno nezaplálo,

a o Tobě by se mi nezazdálo,