VIII. Neapole.

V doli jarovnadném Parthenope slavné

Středomořem krásné sukně stříbří lem.

S obou stran ji vroubí okolina bavná,

Kam ní oko vede, rájem všudy jdem;

Nebe utěšenou mírností nás baví,

Vesnou přirozenost věčnou zde se slaví.

Tvorná moc-li oko po východu vodí,

Kde své čelo k nebi zhoubný Vesuv pne,

Tam se čarodějná šťáva sladká rodí,

Sotva že se rejček keře s jara tkne.

Tu se v okoralém proudu žene láva,

Vedle přelahodné fíky stromec dává.

Se strašlivé hory hrudná vede cesta

Mezi smutné pouště, v lávné doliny.

Zpodem ve tmách mají pohřbená tři města

Pěkní vinohradové a roviny.

Zatím obr Taurus, Sorentýnské hory

V řetěz dálný váže se městy a s dvory.

Posylip své krouží rozmanité sady

Na západní straně do půl měsíce.

Sem tam z roštin čerstvých pnou se letohrady,

Celý okruh zdá se jedna vinice;

Na vrchu kde tichost milou činí chvíli,

S tvrze staré vějí práporcové bílí. –

Nad jeskyní tmavou, skála kde se věží,

Tu se hrozno-rodný hustě keří les;

V stínu jeho Virgil pochovaný leží,

Kolem hrobu jeho ptactvo vede ples;

Nad ním vzhůru bobek v švihlém zrůstu pne se,

K koruně mu stálé, letorosti nese.

V čele města slavné moře oko spatří

Vlny různé kroužit přes svou modřinu.

V dálenině, kde se nebe s vodou bratří,

Korunuje ostrov Capri hladinu.

Tisíc lodí moře rybohojné kreje,

Větřík s práporečky hrdých žezel chvěje.

Mnoho slavných chrámů k nebi žene báně

S vyklenutím smělým plné mramoru.

Nejkrásnější nese Vomerovská stráně

Na cestě, jenž k tvrzi vede na horu.

Množství pyšných zámků po náměstích najdem,

Hlahol stotisíců víří, kam jen zajdem. –