VIII. Nebe šíré obléklo šat šedý,

Nebe šíré obléklo šat šedý,

jakby před kostelem kajíc stálo,

své „memento mori“ v čele nesouc,

za staré se hříchy lidstva kálo.

Nebe pláče – nevěstu jak ženich

mrtvou – stuhlou v slzách vřelých topí,

či jak kněz snad budoucnosti poupě –

mrtvou pannu svatou vodou kropí.

Nekropí to kněz snad mrtvou pannu,

aniž z hříchů by se nebe kálo, –

dešť to vlažný v kyprou zem se vpíjí,

bychom neměli snad chleba málo.