VIII. Nelze, nelze zapomníti

Nelze, nelze zapomníti

onen večer plný kouzla,

plný snivé poesie,

kdy Ty u nás naposledy

zpívala jsi, bolest v duši,

Amneris.

Stále před sebou zřím v duši

závěreční velkou scénu:

V hrobku vstoupila juž Aida

za milencem, nad nimi jen

klečí v pláči zoufající

Amneris.

Klečí s velkým žalem v duši

jako socha, jako přelud...

Dole ti se objímají,

heroicky jdou vstříc smrti,

ve výši jen klečí sama

Amneris.

Scena ta mi přišla v mysl,

když jsem zvěst čet’ o tvé smrti:

Scena věčnosti a světa

přede mnou se otevřela,

jiní milenci a jiná

Amneris.

Milenec slul Smrt a seděl

v říši stínů, v jeho náruč

Ty jsi tiše sestoupila,

nahoře kdo zůstal klečet,

my jsme byli, zoufající

Amneris.

Zasnoubena králi stínů

ticha po jeho dlíš boku,

piješ z rtů mu zapomnění;

snad Jsi šťastná, klid je štěstí, –

leč kdo ptá se po té smutné

Amneris?