VIII. Neveliká, tichá obec

Neveliká, tichá obec

Německá je sice Lupča,

ale věru divného cos

zažil jsem tam při muzice.

(Vy, kdož ústa máte plna

vzájemnosti naší české,

nevíte as, kde to leží?

Mikuláš Vám Svatý poví.)

Mladý svět chtěl zatančiť si,

starého si pozval Piťu.

„Bohu prisám!“ každý výskl,

„nehrá každý týden Piťo!“

Cigánská nuž přišla hudba:

vlasy – černé beranice,

tváře snědé, v očích blesky,

bílé zuby jen se smály.

Jizba plna tanečníků –

primášem dnes starý Piťo.

„Na mou hříšnou! Pohár vína!

Nehrá každý týden Piťo!“

Starý Piťo – zdravý topol,

každý sval jak byl by z žuly,

po pás šedá brada visí,

vlasy šedé po ramena.

Čelo jeho – smělá klenba,

rozpukaná, plná trhlin,

hlava celá jako Neptun

na obraze Rubensově.

Starý Piťo – Neptun mocný

trojzubem svým – tenkým smyčcem

máchne jenom – bouř hned hučí,

a hned toužně vlnka šumí.

Starý Piťo mrkne jenom –

cymbál spustí, druzí vpadnou,

písní začne roztouženou,

jak by slavík zalkal v křoví.

Sladkou písní roztouženou,

kdy dvé srdcí objímá se,

a dvé žhoucích úst se líbá

horoucně a dlouze, dlouze.

Housle pějí sladkolkavě,

cymbál zvoní jak sny zlaté,

a jak prsa hladila by,

rozbouřená – brumlá basa.

Bez dechu tu chasa stojí,

dívkám oči jen jen hoří,

a ve dveřích muži starší

pokyvují libě hlavou.

Náhle mrkl starý Piťo.

Jak když vítr zatočí se

na cestě, jež plna prachu,

v kotoučích prach žene cestou:

divoká tu zněla píseň,

struny div se nestrhají,

smyčce div se nerozstřepí,

ruce div že neupadnou.

Po cymbále rozzvučilém

paličky se mihotají –

každý šuhaj rázem výskl,

za bujnou se chytil hlavu,

druhou rukou děvče objal,

vírem divým vše se točí,

až se těsná jizba hýbá,

div že slyšeť výskot huslí.

Vše se směje, všechno září,

všechno tančí, dupá, skáče,

„Ťúch!“ to výská, chachachacha!

bože, to jde o život! –

Starý Piťo! Když jsem slyšel

cigánskou Tvou hudbu divou,

Tvoje husle, myslil jsem už,

že mně srdce rozskočí se.

Na bujného, divokého

posadils mne mžikem oře,

jenž se vzpínal, stavěl, řehtal,

potřásaje hustou hřivou.

A ten oř mne střelou nesl,

až za námi prach se zvedal,

nekonečnou dlouhou pustou –

vzduch jen fičel kolem uší.

Pod kopyty sršely mu

žhavé jiskry ze křemenů,

na něž oř můj řehotaje

házel z tlamy bílou pěnu.

Se všech stromů, kudy pádil,

ulétali plaše ptáci,

tišinu tu nepřehlednou

pronikal jich plachý pokřik.

A oř letěl jako střela,

a já nahnut k jeho šíji

bezduch seděl v tvrdém sedle

cítě, jak mi srdce puká.

Neb jak vzduch mně kolem uší

fičel, jak by meč jej řezal,

slyšel jsem Tě, starý Piťo,

srdcervoucí Tvoje husle.

Zdálo se mi, jak by oř můj

do prachu už umdlen klesl,

a já jak bych v dálné pustě

zmíral za zvuků těch huslí.

Jak bych v dálné pustě ležel,

z hrudi mojí poraněné

krev by tekla, a mé srdce

umíralo samou láskou – –

V tom kdos chyt’ mne za koleno,

že jak uštknut vyskočil jsem.

„Hrome, vždyť Vy tady spíte?“

chechtal se mi přítel Slovák.

„Jaké pak to stvoření jste?

Ani vína nepijete –“

a již láhev s poháříkem

přede mnou se náhle octla.

„Dnes přec musí každá žíla

skotačiť a zadupať si,

jak jen Piťo břinkne do strun,

jak jen smyčcem podráždí je.

A tož přece připijme si:

Piťovým tož na zdar huslím,

na zdar našim křepkým žilám

a kuřátkům děvulátkám!“

Tak se stalo v tiché Lupči

s neděle tož na pondělek,

na nebi když plný měsíc

dlouhou chvílí strašně zíval.

Nad Lupčí když chudák stanul,

slyšel cymbál, slyšel husle,

zamračil se, zaklel zticha:

„Čert už aby – – Bůh mi odpusť!

Což pak mám býť věčným svědkem

celování, objímání?

Zažiju-li v životě svém

něčeho kdy podobného?

Mám-li věčně zírať chladně,

po tanci jak do zahrádky

vytrácí se šťastný párek,

rty se tisknou žhavě ke rtům?

A kterak se k tanci vrací,

do kola se chvatem žene,

vznáší se a tulí k sobě,

v objetí se sladko tulí?

Bůh ví, kolik let už sháním

družku sobě jako blázen.

Zda ji chytnu? Každá jenom

zasměje se běžíc kolem.

Už mám toho věru po krk.

Nejvíc však to ve mně vzkypí,

kdež ten starý kozel Piťo

poblázňovat přijde chasu.

To je shluku! To je shonu!

Jak by spása přišla na svět!

Každou bábu pata svrbí –

že to ještě papež trpí!“

Tak mudroval věčný ženich.

Huboval tak ze závisti.

přes uši si klobouk stáhl

slyše, kterak Lupča výská.