VIII. Ó nezhrdejte oněmi, již po zemi se plazí; –

Ó nezhrdejte oněmi, již po zemi se plazí; –

tím smíchem každý z vás jim ocel v prsa vrazí.

Nemohli žít jak vy pro vše ideje smělé,

když známka poroby jim vryta byla v čele

a k hroudě pro skyvu když byli připoutáni:

Když postrádají laur, snad měli trn kol skrání. –

Ó nezhrdejte jimi! Snad dost měli síly,

leč pouta bídy dojít nedala jim k cíli.

Čas letěl kolem nich, těch tknul se sotva pout,

v nichž bědní nemohli ni rukou svojí hnout.

Tak mnohý snad že z nich měl ve svém srdci růže,

leč osud nepřízniv jej v zlobě přitisk’ úže

k holému úskalí, na kterémž bída dlí,

a růže rozkvetše, opadly, uvadly. – –

Co bylo nadějí, když v plném květu stály?

Leč teď jen trny z nich to srdce rvou a pálí!

Tak mnohý myšlének měl jiskry ve své lebi,

jež mohly projít tmou a zazářit až v nebi,

však kruhem poroby měl hrdé čelo spjato.

Co platno bylo mu, že kruh ten ryzí zlato,

když se mu hrany žhavé v skráň a čelo ryly?

Vždyť bijíce v kruh ten jej jiskry rozžhavily.

Kam mohli dospěti těch nebýt pout?!

Však v poutech nemohli svým křídlem hnout.

Ó, nesmějte se jim, vždyť mohli též plát žárem.

Ó, věřte, mnohý z nich v těch poutech zrodilý,

až rakev přikryjou bezcenným žití cárem,

v té rakvi nesmírnou bolestí zakvílí. – – –

Ó, nesmějte se těm, kdož mřeli nepoznáni;

když postrádali laur, snad měli trn kol skrání.

Vždyť teprv, mrtvé je když kladli ve rakev,

tu sňali pouta s nich, pod nimi byla – krev! – –