VIII. Nic nepohne se, nebe sluncem hoří,

Nic nepohne se, nebe sluncem hoří,

že mráčky na něm svítí do běla,

v dál vítr odlét, kamsi do zámoří,

oblaka v modru tiše utkvěla.

Tam nad obzorem leží stádo bílé

a s rozkoší se v slunci vyhřívá –

je ticho, přišla odpočinku chvíle,

vysoko plane koule zářivá.

Je ticho, třeba dřímotě se vzdáti,

než všecko promění se ve chvíli,

než vítr z dálky k oblakům se vrátí

a v divokém je letu rozptýlí...