VIII. Noční sonet.

Za noci příšerné, kdy náhle v tmách

zvon Úzkosti děs bije mrtvý, siný,

jenž v celý kraj se schvívá, na poplach,

co měsíc rozlitý je v tvrdé stíny,

kdy v chodbách vítr kvílí jako štván

a zmlklá, jakby únava ho zhnětla,

má duše vstává, černý sakristián,

by v minulosti hrobkách zžehla světla.

Za všechny zemřelé, jichž stíny vtřásly

se v Duši noci, která v nářcích zní,

mši vzpomínek čtu tichou, smuteční.

I za ty všechny, kteří právě zhasli

v zákoutí nemocnic, kde phthisikové mrou

a v ňadra kostnatá pěsť ryjí vyzáblou.