VIII. NOVELETA

Mým sněním často zakmitne

se oko hrdé, blankytné,

a když jde dál má vzpomínka,

zřím vlas a rty a ramínka

a ručky tvar, jenž upjat je

do rukavičky šedivé –

zjev, jehož nedotek se trud,

vždy elastická jako prut...

A cítím šumět v prsou svých

pár tonů zapomenutých –

Dnes nevím už: měl jsem ji rád?

A ona mě? A kdo dřív schlad?

A nevím dnes už docela,

zda vdaná je, či zemřela –

jen jedno vím, čím povždykrát

jsem zpíjíval se rád, tak rád:

Nosila vlečku... (Za těch let

jí podmanila moda svět.)

A když tak z domu vystoupla

a když tak po ulici šla,

když měla kročit přes vodu,

když chtěla vyjít do schodů,

když v bále vstala, spanilá,

než do kola se pustila –

vždy tepem něžné nožky své

do třásní kopla vlečky té,

a jak ta vlečka vylítla,

ji v mihu rukou zachytla!

A v těch dvou bleskných pohybech

byl sladký poesie dech,

jejž já jsem sál tak dychtivě

a čekal zas tak žíznivě –

Víc nevím o ní... jako v snách

jen vzpomínám, že čas pak sáh

v náš poměr jaksi. Moda šla

i vláda vlečky zmizela.

Tu nenápadně dělily

se cesty naše... Za chvíli

z nás každý sám šel dále v před

a po druhém se neohled...