VIII. O čílko plné snění,

O čílko plné snění,

ó ústka dětinná!

Kde hasne přemýšlení,

kde úsměv začíná?

Půl žena a půl dítě

si život lehkým snem

ve štěstí chytá sítě

svým sladkým úsměvem.

Ty oči plné něhy,

pár horských, jasných ok,

jichž obletuje břehy

roj labutí – mých slok.

A liliové páže,

jež dává hádat, krás

co tají, cudná stráže,

ten útlý, pružný pas.

I nožka v kroku hbita,

to lístek s růže spad

a jako motýl kmitá

se v dnů mých vodopád.

Však duše perla na dně,

až v bezdnu spočívá

a z hloubky temné vnadně

se chví a usmívá;

a smělce dolů láká

svou snivou perletí,

a zpívá řečí ptáka

a voní v poupěti;

a mluví v přemýšlení,

kde úsměv začíná –

Ó čílko plné snění,

ó ústka dětinná!