VIII. OPUŠTĚNÁ.

Zní zvony. Právě poledne,

jak zlatá báj dnes den,

v spěch ku chrámu se ohledne –

Konečně vyšli ven!

Zří bledičkou tvář nevěsty,

jíž sypou kvítí do cesty;

jíž celý svět jak sen!

Tak mohla sama jíti dnes

po boku toho muže,

jí mohl ves ten zvučet ples –

Ó zašlapaná růže!

Zní zvony, v chrámu zhasla zář

a dozněl svatý zpěv!

teď zřela hrdou zrádce tvář,

v ní zaburácel hněv;

on chladně, příkře, v oku led

ji změřil ještě naposled –

v skráň hnala se jí krev.

A neví, neví milovat

jak mohla toho muže,

jej líbat, hrát s ním a se smát –

Ó zašlapaná růže!

Zda viděl její bledou skráň?

Zda cítil její vztek?

A sotva mohla vztáhnout dlaň

po děcku, mimoděk

jež chtělo (v děsné závrati

to zahlídnula) podati

jim kytku fialek!

A dítě neví, matky hlas

při zjevu toho muže

proč chvěl se, třás a v slzách has...

O zašlapaná růže!